AX Vol. One

Nakladatelství Top Shelf v roce 2010 vydalo výběr krátkých komiksů z japonského undergroundového magazínu AX. Čtyřsetstránkový sborník se od předchozích antologií alternativních mang v anglickém jazyce (Comics Underground Japan, Secret Comics Japan) liší tím, že vydavatelé tu záměrně neprezentují pečlivě vybraný „best of“ složený z vrcholných příběhů nejvýznamnějších osobností japonské alternativní scény, ale co nejpestřejší škálu příspěvků od různých generací autorů, kteří do AX přispívali. Tvůrci publikace dokonce mají ambici do budoucna vydávat další výběry přeložených komiksů z japonského AXu.

AX je nástupcem legendárního časopisu Garo, který vytvořil a dále udržoval tradici undergroundové mangy od šedesátých let. Smrt zakladatele časopisu Kacuičiho Nagaie v roce 1996 znamenala postupný úpadek Gara. Magazín vycházel s přestávkami do roku 2002 a dodnes je publikován online. Většina Nagaiových klíčových spolupracovníků ale z Gara odešla v roce 1997 a o rok později založila nový magazín, kterým byl právě AX. V Japonsku sborník vychází každé dva měsíce v rozsahu 300 stránek a tvoří poměrně stabilní prostor pro undergroundové tvůrce, z nichž někteří dříve publikovali v Garu a jiní v AXu začínali.

Americká mutace přináší výběr příspěvků z tohoto časopisu. Do sborníku se dostaly i práce začínajících neznámých tvůrců a komiksy, které by přísným výběrem do průřezových a jednorázových antologií neprošly. Výsledkem toho je velká rozkolísanost jednotlivých příspěvků. Třiatřicet publikovaných komiksů od autorů narozených mezi lety 1935 a 1982 zahrnuje debuty i díla uznávaných klasiků v tématické a žánrové šíři přecházející od snových hříček přes osobní autorské výpovědi až po variace na populární žánry. Čtenář tu dostává možnost vidět, jak vypadají nejen vynikající, ale také průměrné či podprůměrné alternativní mangy. To má samozřejmě tu nevýhodu, že se musí pročítat stránkami povídek, které vyznívají do ztracena, nebo naopak zklamou příliš konvenční pointou, případně od začátku nemají moc čím zaujmout. Některé komiksy navíc mají od začátku problém komunikovat se západním divákem, protože jsou příliš závislé na domácím kontextu a jejich pointa zůstává ztracena v překladu.

Americké vydání AX nakonec mnohem víc připomíná formát japonských komiksových magazínů než starší antologie undergroundových mang. Široký záběr jednotlivých povídek je zkompilován tak, aby si v něm různé čtenářské skupiny našly několik příspěvků, které jim budou vyhovovat, ale sborník jako celek asi těžko někoho bezvýhradně uspokojí.

Sbírka obsahuje stručný a trochu bombastický úvod popisující historii vzniku japonského AXu. Na konci knihy jsou rozepsané krátké medailonky všech zastoupených autorů. Chybí zde ovšem roky vydání jednotlivých povídek v původním AXu, což brání spojit si celkovou tvorbu jednotlivých autorů s jejich otištěným komiksem.

Obálka AX Vol. OneJošihiro Tacumi: Love's Bride

Nejpozoruhodnější komiksy ze sborníku nijak překvapivě vytvořili převážně tvůrci, kteří patří k významným osobnostem alternativní mangy. Zde je výběr několika zásadních povídek z antologie:

Jošihiro Tacumi: Love’s Bride

Tacumi je nejstarší autor a také patrně nejvýznamnější tvůrce zastoupený ve sbírce. V šedesátých letech psal a kreslil noirově laděné komiksy, které kriticky portrétovaly japonskou společnost jako komunitu osamělých a nejistých ztroskotanců. V podobném duchu se nese i Love’s Bride pojednávající o muži, který své problémy v milostném vztahu řeší tím, že stále více lne k osamělé opičce zavřené v místní ZOO. Tacumiho komiksy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let byly vydávány v Evropě. V roce 2008 publikoval autobiografickou mangu Gekiga hyoryu (Potulný život; A Drifting Life), za kterou dostal Tezukovu cenu.

Imiri Sakabašira: Conch of the Sky

Fantasmagorická Conch of the Sky navazuje na poetiku snově vystavěných nonsensových pásem, kde se jednotlivé výjevy střídají na základě volných asociací. Sakahašira, který svůj první komiks otisknul v magazínu Garo v roce 1982 v tomto ohledu navazuje na klasického tvůrce mangy Jošiharu Cugeho.

Takaši Nemoto: Black Sushi Party Piece

Nemoto také patří k významným osobnostem spojeným s Garo. S karikaturní kresbou připomínající tvorbu expresionistického malíře George Grosze předkládají Nemotovy komiksy provokativní anarchistické situace, které kombinují nesmlouvavou satiru s nejrůznějšími nechutnými a trapnými momenty vztahujícími se k lidské tělesnosti. Styl, který je s Nemotovým jménem spojován od roku 1980, kdy Nemoto poprvé publikoval v Garo, se nazývá heta-uma (špatný dobrý). Black Sushi Party Piece je především osvobodivě dětinskou přehlídkou perverzností, v jejímž centru je teorie, že pokud muž souloží příliš často s jednou partnerkou, pak se jeho penis rozšíří i na její tělo. Ve sborníku Comics Underground Japan vyšel úryvek z jeho mangy Future Sperm Brazil a nakladatelství PictureBox inc. v roce 2008 samostatně vydalo jeho komiks Monster Men Bureiko Lullaby z roku 1990.

Jusaka Hanakuma: Puppy Love

Další příspěvek stylu heta-uma pojednává o manželském páru, kterému se narodí šest štěňat, jež následně postupně při různých příležitostech umírají. Dětským stylem nakreslenou mangu vytvořil Jusaka Hanakuma, známý jako autor série Tokyo Zombie, jež vycházela v magazínu AX a v roce 2005 byla adaptována do podoby hraného filmu.

Šin‘iči Abe: My Old Man, Me

Abe v Garo publikoval od roku 1970 a zastupoval zde linii civilně pojatých, osobně laděných a často pesimistických příběhů o mezilidských vztazích. Dvojice krátkých komiksů uveřejněných ve sborníku patrně spadá do seriálu, o kterém se zmiňuje autorův medailon v závěru antologie. Seriál vycházející v japonském AXu sleduje epizody z autorova současného života.

Kazuiči Hanawa: Six Paths of Wealth

Hanawa Rovněž patří k významným osobnostem undergroundové mangy už od počátku sedmdesátých let, kdy debutoval v Garo. Jeho realistický kresební styl umožňuje přesvědčivě podat extrémní a fantaskní výjevy, které ve svých komiksech prezentuje. Vrcholná povídka celého sborníku Six Paths of Wealth spadá do jeho volné série kombinující život aristokracie japonské historické éry heian s tradiční japonskou mytologií. Do stejné série spadala i povídka Mercy Flesh (Jiniku) otištěná ve sborníku Comics Underground Japan.

Antologie AX Vol. 1 (editor Sean Michael Wilson). Top Shelf 2010. 400 stránek.

Reklamy
Rubriky: anthology, gekiga | Štítky: , , , , , , | Komentáře: 1

Kanály mangy (část 2.)

Od gekiga po Garo

Historie alternativní nebo experimentální mangy začíná v šedesátých letech. Stejně jako všechno ostatní v pravěku japonského komiksu i zde se vše podstatné točí kolem titána jménem Osamu Tezuka. Inspirován americkým komiksem postavil Tezuka po druhé světové válce prakticky z ničeho japonské manga impérium tak jak ho známe dnes. Před jeho příchodem se japonský komiks omezoval na komické čtyř-panelové stripy a ilustrace k vyprávění pouličních bavičů. Tezuka ale viděl komiks především jako rivala literatury a v padesátých letech vybudoval široké spektrum postupů a výrazových prostředků, jež od něj pak odkoukali jeho následovníci. Jako první delší díla jako Šin Takaridžima (Nový ostrov pokladů) a Lost World prokázala, že jeho manga může být ideálním vypravěčem příběhů bez hranic. V následujících letech Tezuka položil základy snad všech budoucích podžánrů, od těch dětských, klučičích, holčičích a později se dostal i k experimentům pro dospělé čtenáře. Právě díky Tezukovi má manga tak široké pole působnosti a zdaleka se neomezuje jen na příběhy o superhrdinech v upnutých trikotech jako ve stejné době se formující americký komiks.

Tezuka je tak zásadní postavou japonské mangy, že jedinou možností jak zachovat v žánru nějaký vývoj bylo zcela ho popřít. V šedesátých letech nastoupila podobně jako v japonském filmu nebo v hudbě generace rozzlobených mužů a žen, kteří se rozhodli už z principu rozmetat status quo na prach. V první polovině šesté dekády se v Ósace utvořila skupina autorů, kteří se rozhodli čelit komerčnímu čtivu určenému převážně pro školní mládež a velmi lukrativní scéně stripových gagů a začali malovat ambiciózní experimentální díla, která chtěla mangu posunout ještě blíže k vysoké literatuře. Jejich odhodlání přeformátovat celý žánr šlo tak daleko, že se zbavili i samotného slova manga při popisu svých tvůrčích výstřelků. Vůdčí postava tohoto hnutí Jošihiro Tatsumi přišel s termínem gekiga – obrázková dramata, jež je i dnes synonymem autorské mangy. O propagaci termínu se později postaral svým gekiga workshopem scénárista Kazuo Koike, autor klasických děl jako Kozure Okami (Lone Wolf and Cub/Osamělý vlk a mládě) a Kuraingu Furiiman (Crying Freeman/Plačící Freeman). (V americkém komiksu se situace opakovala o dekádu později, kdy se autoři nezávislí na mainstreamovém průmyslu zbavovali termínu komiks a svoje díla řadili raději do škatulky grafický román.)

Crying FreemanLone Wolf And Cub

Kvůli nedostatku papíru i nákladům spojeným s tiskem se v padesátých a šedesátých letech manga z velké většiny neprodávala, nýbrž půjčovala. Vydavatelé tiskli jen několik kopií pro síť půjčoven, kde si je fanoušci za malý poplatek přečetli nebo vzali na určený čas domů. Výpůjčkový systém nahrával experimentálním časopisům jako byl třeba Shadow vydávaný ósackou skupinou, jež se zformovala kolem Tatsumiho. V okamžiku, kdy tento systém zkrachoval a nastoupily levné časopisy pro masovou konzumaci, octli se autoři gekiga bez platformy, která by byla schopná pojmout jejich díla vymykající se běžnému průměru. Záchranou byl časopis Garo, který v roce 1964 založil Katsuiči Nagai s pomocí Sanpei Širata. Jeho samurajský epos Nindža bugeičo je považován za předchůdce „vážné mangy“ a v šedesátých letech se stal oblíbeným čtivem mezi vysokoškoláky a intelektuály. Garo přišlo právě včas, undergroundová manga se stejně jako jazz nebo rock staly předvojem studentské revolty, která v Japonsku poprvé propukla už na začátku šedesátých let po podpisu japonsko-americké smlouvy, jež stvrdila americkou vojenskou přítomnost na ostrovech. Autoři časopisu Garo otevírali všechny zapovězené komnaty a ještě dále rozšiřovali výrazové prostředky komiksu. Mimochodem, Tezuka na vývoj v experimentální scéně reagoval velmi nedůtklivě a snažil se mladé autory dohnat vlastními odvážnějšími mangami jako Hi no Tori (série Fénix) nebo Apollo no Uta (Apollův song).

Garo vždy fungovalo na přísně DIY principech. I přes pověst, kterou si získalo v revolučních šedesátých letech se jeho měsíčního nákladu nikdy neprodalo více než osmdesát tisíc kusů (vrchol dosáhlo v letech 1971) a Nagai si nikdy nemohl dovolit své autory honorovat. Publikovat zde se ale stalo otázkou prestiže a svůj debut si zde odbyli snad všichni klíčoví autoři undergroundové scény. (Mezi nimi i většina z těch, jejichž ukázky následují v druhé části tohoto článku.) V devadesátých letech se Nagai dostal do obrovských finančních potíží, které musel řešit tím, že Garo se dostalo pod křídla firmy s počítačovým software a poprvé se zde začaly objevovat i reklamy. Nagai zůstal formálním šéfredaktorem až do své smrti v roce 1996, pak se skupinka nejagilnějších autorů vzbouřila komerčnímu směřování časopisu a založili si v roce 1998 vlastní, jež dostal jméno Ax. Garo na začátku tisíciletí přestalo vycházet.

Ax

Text vyšel původně v časopise Živel 30.

Dokončení příště…

Rubriky: general | Štítky: , , | Napsat komentář

„jiný“ Osamu Tezuka část I.

Jak jsem už napsal v první části – Tezuka byl inovátor, který rozvinul mangu do její dnešní košaté podoby. Jenže v polovině šedesátých let se „otcovi mangy“ zjevila vážná konkurence v podobě nové generace tvůrců mangy, kteří chtěli svoje umění posunout do zatím neprobádaných končin a šestákové sci-fi příběhy o robotech jim nestačili. Mladí tvůrci se v šedesátých letech radikalizovali podobně jako celá japonská společnost a alternativní manga reprezentovaná jmény jako Jošihiro Tatsumim a Jošiharu Tsuge nebo časopisem Garo se stala platformou generačního vzdoru.

Ačkoliv se nová generace autorů bezpochyby vymezovala proti extrémně populárním příběhům s Atomem/Astrem, Tezuka pro ně zůstal hrdinou. Už jmenovaný Tatsumi (také z Ósaky) má pro něj ve svých memoárech A Drifting Life (Gekiga Hyoryu, 2008) jen slova uznání a několikrát zde ukazuje, jak se s vlídným mladíkem v baretu radí nad svými prvotinami. Jenže o několik let později už Tezuka vnímá partu kolem časopisu Garo (začal vycházet v roce 1964) jako svoji velkou konkurenci. Není divu, na konci šedesátých let získala alternativní nebo experimentální manga (tedy to, co Tatsumi nazval slovem gekiga) velkou popularitu a tak v roce 1967 jako svoji odpověď zakládá Tezuka časopis COM (zkratka japonských slov – komiks, společenství a komunikace) určený pro tvůrce experimentů. Nejspíše by se k tomu nikdy neodhodlal nemít v ruce pořádný trumf – svoji vlastní novou sérii

Hino No Tori – Phoenix (12 knih, 1967 – 1988, AJ 2007 – 2008)

V dvanácti grafických románech z různých ér japonské historie i budoucnosti zapisuje Tezuka archetypální příběhy lásky, zrady či ponížení spojené postavou ptáka Fénixe, po jehož krvi zaručující nesmrtelnost lidé touží. Ačkoliv leitmotiv „série“ vymyslel Tezuka už v padesátých letech, první díl – Dawn – realizoval až v roce 1967 v časopise COM a byla to první ukázka jeho nového – dospělejšího stylu. Ti, kteří si z něho utahovali kvůli prostinkým příběhům Atoma museli najednou uznat, že na prahu čtyřicítky přišel Tezuka s něčím opravdu unikátním.

Dvanáct knih Fénixe obsahuje všechny možné žánry – od historického románu, thriller, love story až po sci-fi, jednotící motiv je ale vždy stejný ať už se příběh odehrává kdekoliv – lidské slabosti a touha po nesmrtelnosti – podivně překroucená vůle žít, která se mnohdy proměňuje v chorobné a sebezničující martýrium. Aby ještě zdůraznil propojení jednotlivých příběhů, používá Tezuka stejné postavy, které jsou pro něj zástupci lidských typů – od sebevědomého Rocka až po Sarutu s deformovaným obličejem, který obyčejně dospěje od zlých činů přes potrestání k osvícení.

Za Tezukův majstrštyk je všeobecně považovaný čtvrtý díl Ho-o (Karma), který Tezuka vydal v COMu v letech 1969 – 1970. Odehrává se v 8. století – jednooký a jednoruký bandita Gao (potomek Saruty) napadne v lese řezbáře Akanemara posedlého Fénixem a poraní mu jednu ruku. Sám se později stane řezbářem a osud je pak svede znovu dohromady, když mají na příkaz panovníka vytvořit sochu fénixe. Pokud si chcete přečíst jeden díl z Fénixe, zvolte právě tento – na 370 stranách zde rozehrává Tezuka impozantní drama propletených lidských osudů, které patří do zlatého fondu komiksu i mimo Japonsko.

Časopis COM skončil v roce 1972, Tezuka pak Fénixe maloval pro jiná periodika.
Poslední dokončený díl Sun vyšel v roce 1988 (tedy rok před Tezukovou smrtí). Ještě za svého života se sám autor podílel na několika filmových adaptacích – v roce 1978 byl první díl natočený jako hraný film v režii Kona Ichikawy (s animovanými pasážemi Tezuky). V roce 1980 vznikl film Phoenix 2772, který zpracovává motivy z různých dílů, které jsou ale spojené do jednoho příběhu. Z kílů Karma, Yamato a Space vznikly v letech 1986 – 1987 tři hodinové animáky určené rovnou pro video (první jmenovaný – a nejlepší z nich – natočil Rin Taro, který později stál u vzniku další tezukovské adaptace Metropolis).

Karma/Phoenix Vol. 4

Dawn/Phoenix Vol. 1

Apollova píseň (Apollo’s Song, Aporo no Uta), 1970 / AJ 2007 – 1 kniha, 542 stran.

Ačkoliv tato kniha obvykle nebývá řazena mezi nejslavnější Tezukova díla, přesto ji stojí za to věnovat pozornost. Její hlavní hrdina – mladík Shogo – vyrostl bez lásky a vědci se mu elektrošoky snaží vymazat jeho nenávist k lidské rase. Než přijde finální vyléčení, musí si Shogo ve snech odžít pět drastických osudů, v nichž v různých érách i místech po celém světě zažívá tragické příběhy ztracené lásky. Motiv je podobný Fénixovi a ačkoliv Tezuka chtěl prý tímto příběhem suplovat neexistenci příruček sexuální výchovy v japonských školách, místo vzdělávacího komiksu vytvořil drastické studie toho jaké to je milovat či být milován. Asi to nebude tak úplně spoiler, když napíšu, že každý z pěti příběhů končí špatně – i proto je to pro čtenáře, které Tezuka umí na své hrdiny emočně napojit – hodně drsná četba. (Prvních čtrnáct stránek z anglické edice knihy je k vidění zde: http://nymag.com/daily/entertainment/2007/07/comics_apollo.html#more)

Óda na Kirihita (Ode To Kirihito, Kirihito Sanka, 1970-1971 /AJ – 2008 – 1 kniha, 812 stran)

Tezuka studoval na přání rodičů medicínů a dokončil ji v době, kdy už byl žádaným mangaka. Praxi se ale nikdy nevěnoval – přesto nabyté znalosti využil v několika svých komiksech. Nejslavnější z nich je určitě Black Jack, příběh nájemného chirurga s tajuplnou minulostí, který je zpracovaný ve více než dvou stovkách povídek (sebraných v sedmnácti knihách). Zatímco Black Jack je určený spíše dospívajícím chlapcům, jeho jiný doktorský příběh – Óda na Kirihita – je čistě dospěláckou zábavou. Mladý doktor Kirihito je poslán do odlehlé horské vísky, kde se lidé mění v psy (přesněji lidi s psí hlavou a psími instinkty). Sám se záhadným virem také nakazí a na zbylých osmi stech stranách je jako vyděděnec konfrontován s lidskou společností. Nakolik je ještě člověkem a jaká mu zbyla práva? V podtextu Kirihita je ale také kritika mašinérie lékařského systému postaveného na hierarchii a penězích.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Osamu Tezuka I. – úvod + Astroboy

(Toto je zremixovaná a zkrácená verze textu pro Cinepur #67 – Osamu Tezuka a Astroboy: Roboti, Japonci a další lidé, která má sloužit jako úvod k textu o „alternativním“ Tezukovi)

Japonský komiks existoval předtím než Osamu Tezuka vydal v roce 1947 Shin Takarajima (Nový ostrov pokladů). A dá se říct, že se mu dařilo celkem dobře i poté, co v roce 1989 zemřel. Mezi tím jsou ale čtyři dekády, během nichž rodák z Osacké prefektury položil základy japonského komiksového umění. Právě on má lví podíl na tom, že manga existuje jako univerzální komiksová forma, protože položil základ většině dnes existujících žánrů od od klučičího, přes dívčí, psychologická dramata až k erotickým příběhům. Když na začátku tisíciletí vyšly v Japonsku selektivní sebrané spisy „otce mangy“ čítaly přes 400 svazků.

Tezuka má podobně obří zásluhy i co se týče japonského animovaného filmu. Když ve svých šestnácti letech viděl čínský animovaný snímek Tiě shan gongzhu (Princezna s železným vějířem, 1941) bratrů Wanů, rozhodl se že se pohyblivé animované snímky stanou jeho životem, což ještě utvrdily Disneyovky, které hltal v osackém kině po konci války. Jenže Japonsko mělo na konci čtyřicátých a v padesátých letech úplně jiné starosti než produkovat drahé a produkčně náročné animované filmy a tak se Tezuka vrhl na komiksy.

Zmíněný Nový ostrov pokladů určil směřování manga komiksů od čtyřpanelových gagů k delším příběhům a další díla jako Zenseiki (Ztracený svět) a Metoroporisu (Metropolis) už udělaly z Tezuky hvězdu. On ale ještě dokončoval studium medicíny; nikdy se ale profesionálním lékařem nestal; svoje znalosti využil alespoň v manze (a anime) Black Jack, jehož hlavním hrdinou je nájemný chirurg z podsvětí.

Na začátku padesátých let Tezuka publikuje první sešity z dětské série Jungle Taitei (Král džungle, Kimba The White Lion). Na obrovský úspěch chce navázat sci-fi mangou Captain ATOM, v níž se robot stane mírovým prostředníkem ve válce mezi lidmi a mimozemšťany. Z vedlejší postavy se postupně stává hlavní hrdina a Tezuka se mu na naléhání vydavatele rozhodl dát vlastní seriál. Tetsuwan ATOM (Mocný Atom) začal v dubnu 1952 povídkou Gas People v časopise Shonen a představil světu robotího kluka velké síly a inteligence, který chrání lidstvo proti mimozemským potvorám.

Jeho zrození je naznačeno už v nultém díle Captain ATOM, Tezuka ho ale v šedesátých letech rozpracoval do uvozujícího dílu celé série. V něm se dozvídáme, že Astrovým (v další části textu budeme používat jeho anglické jméno) stvořitelem je geniální vědec a japonský ministr vědy Dr. Tenma. Po smrti svého syna Tobia postaví identického robota, kterého navíc obdaří sedmi speciálními schopnostmi, jež z něho dělají neporazitelnou zbraň. Tenma se svým výtvorem jedná jako se synem, ale brzy zjistí, že neroste jako normální dítě (jasná inspirace Pinocchiem) a v záchvatu vzteku ho prodá do robotího cirkusu. Zde dostane své jméno a je objeven Tenmovým nástupcem na pozici ministra vědy – profesorem Ochanimizu, jež se ho ujme. Astro dostane vlastní robotickou rodinu, k níž později přibude i neposedná sestřička Uran a bratr Cobalt. Musí také chodit do školy, kde se jeho učitelem stane Shunsaku Ban (Mr. Mustachio), neboli detektiv známých z raných Tezukových komiksů. (Mimochodem, ve většině Tezukových nejslavnějších komiksů vystupují vizuálně stejní hrdinové jen mají jiná jména. Jsou to členové jeho „hvězdnému systému“, díky kterému používal postavičky podobně jako režisér používá své herce.)

Tetsuwan ATOM vychází s měsíční periodicitou až do roku 1968, kdy přestal vycházet Shonen. Tezuka pak postavu oživil v letech 1972-73 až 1980-81. Od původně tuctových příběhů, v nichž malý robot bojuje s mimozemšťany, se těžiště seriálu postupem času posouvá do líčení vztahu lidí a robotů. Astrův svět – začátek jednadvacátého století – je zabydlen inteligentními robotími pomocníky všech možných tvarů i velikostí. Díky Astrovi se jejich postavení lidských otroků mění v úplnou rovnoprávnost a v povídce Jeho výsost Deadcross dokonce v jedné zemi zvolí robota za prezidenta. Poselství, které Tezuka do svého primárně dětského seriálu vetkal je velmi humanistické a také buddhistické – chovejme se ke všem bytostem slušně; i když jsou třeba z kovu. Roboti nakonec nejsou lidem tak vzdálení, jak se může zdát a mírové soužití s nimi je součástí nového lidstva, jež dokáže tolerovat odlišnosti. Obrovská potenciální síla skrytá v robotech ale pochopitelně nedá mnohým lidem spát a Astro se musí – chtě nechtě – postavit i proti svým kovovým bratrům. V nejdelší a asi také nejslavnější povídce z Astrova cyklu Nejlepší robot na světě postaví vládce Sultán mocného Brutona a děsivý stroj na zabíjení dostane za úkol zničit všechny významné světové roboty a pomoci tak svému pánovi stát se vládcem světa. Díky Astrově zásahu se mu to nezdaří a smrt svého soka glosuje Astro v poslední bublině: „Profesore, stále věřím, že všichni roboti se jednoho dne stanou přáteli a už nikdy proti sobě nebudou bojovat.“

Astro Boy se rychle stal nejpopulárnější mangou v Japonsku a obrovským způsobem ovlivnil narativní postupy komiksu, popularitu sci-fi i vztah, který mají Japonci k technologii a robotům. Zatímco v americké či evropské kinematografii i literatuře poválečných let byli roboti především zdrojem laciného vzrušení z nebezpečné síly, jež se může vymknout lidské kontrole, Astro reprezentoval užitečné využití nových technologií – vždyť jeho srdce tvořilo malý atomový reaktor. K nevídanému úspěchu ale přispělo hlavně to, že Astro byl dítě jako jeho čtenáři a přesto předčil dospělé. (Jeho rodiče byli zobrazeni jako slabí a popletení a Astro často nerespektoval jejich příkazy – vždy ale jen proto, aby mohl zachránit svět.)

Astro je dodnes Tezukovým nejslavnějším komiksem a „bůh mangy“ se k němu několikrát v životě vracel. A to i přesto, že se často nechal slyšet, jak je vlastně nešťastný, že je jeho jméno spojováno hlavně s komiksem pro děti. Přesto mu Astro pomohl splnit si sen o animovaném filmu – když v roce 1961 založené Tezukovo studio Mushi Productions hledalo téma vhodné na zpracování pro televizní seriál, Astro se hodil naprosto ideálně.

První díl se zrozením Astra z díly Mushi Productions zahájil vysílání Fuji TV na začátku roku 1963 a stal se tak vůbec prvním japonským animovaným seriálem. Pamětníci později vzpomínali, že nikdo v Tezukově studiu netušil, co si slibem týdenní periodicity uvazují na krk. „Všichni pracovali do úmoru včetně nedělí a svátků a studio opouštěli až pozdě v noci, aby stihli poslední metro,“ vzpomíná v knize Vzestup a pád studia Mushi jeden z producentů Eiči Jamamoto. „Ti, kteří neměli rodinu – jako tehdy já – se většinou ani neobtěžovali odjíždět domů a spali pod svým pracovním stolem.“

I přes extrémní (japonské) pracovní výkony si černobílý animovaný Astro musel vystačit s velmi omezenou animací využívající podstatně menší množství políček než Disney ve svých filmech. (Ve stejném stylu vznikaly v Americe televizní seriály Mister Magoo nebo Huckleberry Hound). Aniž by o tom věděl či o to usiloval, stvořil Tezuka vzor pro pozdější masovou ‚anime‘ tvorbu s levnými postupy šetřícími čas i peníze. Mezi ně patřilo například opakované užití už jednou hotových sekvencí, falešná animace vzniklá posouváním pozadí nebo dynamika přibližování a oddalování kamery na statickou kresbu. Tyto postupy později hojně kritizovali Tezukovi mladší kolegové jako například Hajao Mijazaki z proslaveného studia Ghibli, kteří v nich viděli zárodek brakové rychloprodukce průměrných anime seriálů, které šířili špatné jméno japonské animované školy. „(Tezuka) je zodpovědný za prokletí animátorského průmyslu stojícího na stabilně velmi nízkých rozpočtech,“ nechal se slyšet autor Cesty do fantazie.

Hned první díl přilákal k televizím 27 procent všech diváků a za rok už atakoval hranici čtyřicet procent. Byla to doba obrovského televizního boomu, který odstartovaly televizní přenosy z tokijských Olympijských her, kvůli nimž si televizní přijímač koupily miliony domácnosti. Protože ale Tezuka nebyl příliš dobrý obchodník a smlouva s Fuji TV byla pro jeho studio velmi nevýhodná, Mushi Production muselo žít hlavně z merchandisingu. A tak Tezuka vyvíjel velké snahy o to proniknout na zahraniční trh a rovnou na ten největší – americký. Už v březnu 1963 cestoval Tezuka poprvé do USA, aby se zde jednal se zástupci NBC Enterprises. Seriál musel být kompletně amerikanizován, zmizely scény násilí a také Tezukovy oblíbené surreálné gagy s jeho houbovitou postavičkou Hyoutan-Tsugi, která se vyskytuje snad ve všech jeho komiksech. Nejpodstatnější změnou byla ale pochopitelně změna jména hlavního hrdiny.

Tezuka sám často používal v názvu své mangy vedle japonského názvu Tetsuwan Atomu také anglický překlad Mighty Atom, ten byla ale pro NBC necelých dvacet let po Hirošimě a Nagasaki naprosto nepřijatelný. A tak Tezukovi namluvili, že v angličtině se Mighty Atom vyslovuje podobně jako sloveso prdět (což je pochopitelně nesmysl, kterému ale Tezuka do smrti věřil) a robotovi dali nové jméno Astro. 7. září 1963 se seriál začal vysílat v syndikovaných regionálních vysílačích NBC skoro po celé Americe. Už v listopadu porazil Astro ve sledovanosti domácí seriály s panem Magoo nebo s Myšákem Mickeym a NBC s Tezukem okamžitě podepsalo smlouvu na další díly. (Jejich počet se vyšplhal na 104. V Japonsku jich bylo odvysíláno 193.) Za oceánem se seriál vysílal do srpna 1965, některé lokální stanice ho ale opakovaly až do začátku sedmdesátých let. Pak už ovšem v jeho neprospěch hrál fakt, že byl jen černobílý.

Americká popularita seriálu pozvedávala japonskou národní hrdost, nicméně největší poctou pro Tezuku byla pochvala od samotného Walta Disneyho. Doma ovšem Tezukovi rostla konkurence v podobě nové generace autorů mangy. Jakási komiksová „nová vlna“ skrytá pod škatulkou gekiga (obrázková dramata) vyznávala experimentální postupy vyprávění, dospělá témata a psychologickou hloubku postav. Komiksy nových autorů oslovovaly hlavně radikální studentskou mládež šedesátých let a dětský a poameričtěný Tetsuwan Atomu byl zosobněním všeho proti čemu bojovali. Tezuka však hozenou rukavici mladé generace dokázal zvednout a vytvořil několik experimentálních děl, které mladíky v čele s Jošihiro Tatsumim nebo Jošiharu Tsugem dokonce v mnohém předčily. (Více příště.)

Tezuka se k Astrovi průběžně vracel a kompletní komiksové ouvre tvoří jím osobně schvalované sebrané spisy ve 23 svazcích po dvou stech stranách (v angličtině vycházely 2002 – 2005). Na začátku osmdesátých let stvořilo Tezukovo studio druhou verzi animovaného seriálu nazvanou Shin Tetsuwan Atomu s padesáti dvěma barevnými díly, které jsou temnější než první verze. Prodala se do celého světa, nicméně v Japonsku slavila jen průměrný úspěch a v USA se skoro nevysílala. Třetí – padesátidílná – verze z roku 2003 nese název Asutoro Boi Tetsuwan Atomu a vznikla samozřejmě jen pod dohledem Tezukova syna. Měla obrovský rozpočet a z původní mangy vychází jen velmi volně a noví tvůrci přidali dokonce několik nových postav. Ale ani tato verze nezaznamenala výraznější ohlas.

O celovečerním filmu se mluvilo už od roku 1998, kdy společnost Columbia/Sony Pictures zakoupila na Astrův příběh práva. Projekt ale vyšuměl, podle některých spekulací kvůli neochotě japonské strany přistoupit na kompromisy ohledně scénáře. Celovečerní film s Astrem tak nakonec vznikl až v roce 2009 v hongkongské společnosti Imagi Animation Studios s využitím počítačové grafiky (které mimochodem Tezuka vůbec nedůvěřoval).

Děj zdánlivě sleduje podobnou linii jako komiksová předloha a úvodní díly tří seriálů. Astro je také vyroben a později opuštěn Doktorem Tenmou, ale místo do cirkusu putuje na starou planetu Zemi, která se změnila v obrovské smetiště. Tam se seznámí se skupinkou puberťáků dodaných do scénáře nejspíše z marketingových důvodů. Ústřední motiv z mangy – boj robotů o rovnoprávnost – je zredukován na trio popletených robotů, kteří nenávidí lidi, ale pokusy svrhnout jejich nadvládu působí pouze jako komická vložka. Zápletka snímku se tak odvíjí od tradiční filmové floskule boje dobra se zlem, v němž zápornou stranu představuje prezident Stone operující s maličko nepravděpodobnou motivací získání přízně voličů oživením zlého robota Peacekeepera, proti němuž stane Astro v závěrečném souboji. Snímku rozhodně uškodila snaha o realističnost 3D animace a přílišné polidštění Astra. V Japonsku i Americe snímek totálně propadl, dařilo se mu ale v Číně a zbytku Asie, kde je Astro stále velmi populární.

Škoda, že pokus o oživení nejslavnější Tezukovy postavy dopadl tak rozpačitě. Už teď se ale mluví o adaptaci opusu PLUTO, který mezi léty 2003 – 2009 vytvořil Naoki Urasawa na motivy nejdelšího „astroboyovského“ příběhu The Greatest Robot on Earth. (Více již brzy na Shit Soup.) Film kombinující počítačové triky a živé herce plánuje vytvořit společnými silami Illumination Entertainment a Universal Pictures. Třeba to tentokrát dopadne lépe.

OSAMU TEZUKA – doporučená literatura:

Helen McCarthy – The Art of Osamu Tezuka: God Of Manga,  2009

Frederik L. Schodt – The Astro Boy Essays: Osamu Tezuka, Mighty Atom, and the Manga/Anime Revolution, 2007

http://tezukainenglish.com/

Rubriky: Osamu Tezuka | Napsat komentář

Takaši Nemoto – Monster Men Bureiko Lullaby

Sbírka Monster Men Bureiko Lullaby je dost možná nejujetější a nejnehoráznější komiks, který jsem četl ve svém životě a pochybuju, že se na tom ještě něco změní. Takaši Nemoto je dalším ze zástupu kultovních autorů, které objevil a proslavil magazín Garo – debutoval zde v roce 1981.

Jeho debutový anglický výběr, který vyšel na konci roku 2008 v PictureBox obsahuje čtyři povídky, které skvěle představují jeho švihlé příběhy a ujetý styl kresby. Nemoto ze všeho nejvíce připomíná klasika amerického undergroundového komiksu Roberta Crumba. Také on má speciální zálibu v malování pohlavních orgánů a jeho hrdinové jsou vzhledově hnusní. A nebo je hnusná jen jeho kresba, která vypadá jako od někoho, kdo odešel z lekcí kreslení po pár hodinách? Tak či onak, Nemoto si libuje v nejrůznějších groteskních nechutnostech.

Nejdelší povídka anglické sbírky – Svět podle Takea je v jádru příběhem o dospívání, až na to že hlavním hrdinou je spermie, která byla „vystřelená“ zrovna při pokusném výbuchu atomové bomby a zmutovala do něčeho co vzdáleně připomíná člověka. Spermie Takeo dospívá po boku svého otce, který je nenapravitelný chlípník (Nemoto rád kreslí scény znásilňování a speciálně se zaměřuje na groteskně přerostlé pohlavní orgány) a musí se vyrovnávat se svojí jinakostí. Volatairův Candide v němž je život redukovaný na kálení, močení, masturbaci a příležitostný násilnický sex má i svůj dojemný závěr, v němž hrdina-spermie konečně najde i své vajíčko a jeho nepříliš povedený život dojde k naplnění.

V druhém příběhu Sex Rouge ze stejné sbírky vystupuje předčasně vyzrálý plod dítěte, který sexuálně dospěje ještě v děloze matky a v nezapomenutelné scéně lesbickém sexu oplodní její milenku. V povídce Monstrózní muž Burejko je hlavním hrdinou penis, který se rozhodne odčinit hříchy svého majitele a stane se spořádaným občanem. V nejkratším příběhu sbírky – Penise Life – zjistí maličko prostoduchý hrdina, že dívkám něco podstatného chybí a penisová závist se rozhodne vyřešit tím nejdojemnějším způsobem – milované daruje ten svůj.

Pro čtenáře je Nemotův styl ze začátku trochu obtížnější, v jeho políčkách se děje spousta věcí a při všem tom soustředění na tělesné funkce někdy Nemoto postavy (možná záměrně) odflákne a není úplně jasné kdo je kdo. Pokud si na tenhle komiksový chaos zvyknete, můžete se v klidu ponořit do těch nejujetějších gagů, které kdy papír nesl. Nemoto přitom není nijak zlomyslný a rozhodně nejde o samoúčelné nechutnosti žánru guro (Waita Uziga, Jun Hayami).  Přesto měl v osmdesátých letech Nemoto problémy s cenzory a moralisty, kterým se nejspíš nelíbilo, že skoro v každém panelu figuruje alespoň jeden penis, jež v japonském zábavním průmyslu (a dokonce ani v pornu) nesmí být zobrazovány. Nakašlat na cenzory, po přečtení sbírky Monster Men Bureiko Lullaby mi dáte za pravdu, že Nemotovy příběhy jsou moralitky, v nichž dobro zvítězí a zlo je potrestáno.

Rubriky: gekiga | Štítky: , | Napsat komentář

Masaaki Nakajama: Semena strachu

Tři svazky hororových povídek Masaakiho Nakajamy přinášejí hodně specifický přístup k tomuto žánru. V souladu se svým názvem se soustředí na pouhá semena nejistoty a strachu. Jednotlivé povídky mají obvykle jen několik málo stránek a omezují se na pouhý dotyk paranormálních jevů, na ojedinělé přízračné události setkání s čímsi nadpřirozeným, co ale zůstává bez vysvětlení, natož pak aby došlo na konfrontaci, na kterou jsou příznivci hororů zvyklí. Ducha jednotlivých příběhů nejlépe charakterizuje výrok před jedním blokem povídek: „Pocit, že se něco vtírá do vašeho soukromí, i když to nemá zlý úmysl, je pořád zneklidňující.“ Nakajamovy mikrohorory zachycují zpravidla právě takové situace, kdy se obyčejní lidé setkávají s přízračnými postavami či nepřirozenými jevy, které se objeví, naruší hrdinům všechny dosavadní představy o světě, a zase nenávratně zmizí.

V závěru poslední knihy Nakajama přiznává, že mnoho povídek pochází z vyprávění jeho známých, a řada příběhů má podobu příbuznou urbánním duchařským legendám. Ty zajímavější z nich ale jdou dál a dotýkají se samotné podstaty hororového žánru. Jestliže nejklasičtější definice hororu z pera H. P. Lovecrafta charakterizuje žánr skrze „jisté stísňující ovzduší nevysvětlitelného děsu z cizích, neznámých sil, (…) to nejstrašnější pomyšlení pro lidský mozek: zlovolné a mimořádné potlačení nebo potření pevných zákonů přírody, jež jsou naší jedinou ochranou před náporem chaosu a démonů nezbádaného kosmického prostoru.“, pak Semena strachu představují něco jako hororový minimalismus, tedy soubor příběhů, které tohoto „nejstrašnějšího pomyšlení“ dosahují co možná nejúspornější formou. Cyklus se přitom dotýká nejobecnějších a nejúčinnějších zdrojů hrůzy – paranoidního pocitu, že jsme sledováni, nejistých obrysů postav čekající na naší osamělé noční trase domů, zdeformovaných tváří přízraků či nejistoty ohledně vlastního života věcí v době, kdy je nepozorujeme.

Některé povídky mají formu připomínající to, čemu Noël Carroll ve vlivné teoretické studii The Philosophy of Horror říká „onset“ (úvod), tedy nejtypičtější počátek hororových zápletek, a sice scénu, kdy je divákům či čtenářům pouze naznačena přítomnost monstra. Mnoho příběhů v Semenech strachu končí právě zjištěním, že monstrum je zde, tedy v okamžiku, jímž obvyklé hororové příběhy teprve začínají. Ty úplně nejpovedenější povídky navíc neukazují anonymní duchy, ale bizarní variace na různé ikonické figury, jako příběhy o obludně zubatém kojenci obcházejícím chodby porodnice, o přízračném, srpem ozbrojeném zombie, který si „spetl barák“, či o zlověstně vyhlížející figuře v kostýmu Santa Clause, jež se o Vánocích vkrade do bytu osamělého muže. V těchto příbězích se strašidelná vyšinutost zobrazovaných událostí spojuje s groteskním humorem, který do toku povídek vnáší vítané zpestření.

Celkově se na Semena strachu lze dívat jako na brilantní cvičení v hororových situacích i na ohledávání mezí samotného žánru. Na tři knihy Semen strachu Nakajama v roce 2007 navázal čtyřmi knihami série Semena strachu + (Fuan no tane +).

Masaaki Nakayama: Fuan no tane (Akita Shoten, 2004-2005, Seeds of Anxiety – scanlations, 3 knihy, 408 stránek)

Více info: Manga Updates

Hodnocení:

Rubriky: horror | Štítky: | Napsat komentář

Džiró Taniguči – Muž, který se prochází

Když se vám zprotiví šplouchání krve a létající vnitřnosti, alternativní manga vám může nabídnout i výlet do oázy klidu a ticha. Tanigučiho kniha Muž, který se prochází nabízí na 153 stranách meditativní a skoro bezeslovný příběh muže, který se v uspěchaném životě moderního velkoměsta snaží najít klidná zákoutí a dělat ty úplně nejobyčejnější věci, které už léta nedělal – jako třeba vylézt na strom, zaplavat si v noci a nebo se jen tak nechat smáčet deštěm. Nic podstatného se na stránkách neděje a přitom ve vás příběh zanechá silnou emocionální stopu. Je to zenová lekce v podobě manga knihy.

Taniguči patří už více než dvě dekády ke špičce autorské mangy. Nezakrývá inspiraci evropským komiksem, hlavně francouzským – jeho styl má blízko ke křehké kresbě Moebiuse (v roce 2001 společně udělali nepříliš vydařený sci-fi komiks Icaro) a tak hodně jeho knih vyšlo ve francouzštině. Jeho přelomovým dílem byl Botchan no Jidai (Times Of Botchan, Botčanova éra) z roku 1987, který dostal cenu Osamu Tezuky. Jedná se o komiksové zpracování slavného románu Nacume Sósekiho ze začátku 20. století podle scénáře Natsuo Sekikawy (společně ještě udělali třeba noirovou detektivku Hotel Harbour View).

V češtině nedávno vyšel samurajský příběh Kaze No Sho / Kniha větru (Hanami, 2010) nakreslený podle scénáře Kana Furuyamy z roku 1992. Není to ale rozhodně nejlepší Taniguči, takového dostanete když se stará i o scénář. To pak jde o dílo značně vzdálené od typických témat mangy. Povinnou četbou mangy na okraji je Haruka na Machi e (Distant Neighbourhood), což je psychologický příběh v němž se hlavní hrdina – sararýman zhrzený životem – propadne do času svého dětství a dostane šanci napravit chyby, které tehdy udělal. (Dostal za ni cenu na festivalu Angouleme) Za doporučení stojí i Sousakusha (Quest for the Missing Girl), neobvyklá detektivka, v níž samotářský horolezec pátrá v nehostinném velkoměstě po patnáctileté dívce, která se nevrátila domů.

V posledním desetiletí se Taniguči čím dál více věnuje manze zasazené v přírodním prostředí – například sbírka povídek z divočiny Toudo no Tabibito / The Ice Wanderer (inspirovaná povídkami Jacka Londona a nominovaná na Eisnerovu cenu) nebo zatím poslední Fuyu no Doubutsu en (Zoo v zimě), která by měla vyjít letos v angličtině.

Společným tématem posledních Tanigučiho knih je vztah člověka a jeho prostředí – ať už je to divočina nebo velkoměsto a Muž, který se prochází je v tomto ohledu předzvěstí jeho pozdější tvorby. Po jeho přečtení budete po svém městě chodit jinak.

Jiro TANIGUCHI – Aruku Hito (Morning Kodansha 1990, The Walking Man – Ponent Mon 2006, 1 kniha 160 stránek)
Více info: MangaUpdates

Hodnocení:

Rubriky: seinen | Štítky: | Komentáře: 1