Hideo Azuma: Deník zmizení

„Tato manga má pozitivní přístup k životu. Proto jsem se rozhodl jí nakreslit co nejméně realistickým způsobem.“ Těmito slovy začíná autobiografický komiks uznávaného komiksového kreslíře Hidea Azumy, který v něm popisuje své dvě „zmizení“, kdy opustil práci kreslíře i svoji rodinu a stal se bezdomovcem a v jednom případě také instalatérem. Závěrečná třetí část komiksu pak zachycuje období, které autor trávil v protialkoholní léčebně. Druhá epizoda sleduje také jedno období, kdy se Azuma věnoval kreslení mangy a čtenáři se tu dočtou o nesmírně hektickém způsobu práce japonských komiksových tvůrců. Deník zmizení patří mezi autobiografické mangy typu Keimušo no naka (Doing Time, 1999) Kazuičiho Hanawy nebo Gekiga hjórjú (Drifting Life, 2008) Jošihira Tacumiho, které připomínají linii osobních komiksových příběhů typických pro francouzské vydavatelství  L’Association (u nás od nich známe například Padoucnici Davida B. nebo Persepolis Marjane Satrapiové). Až na několik výjimek (právě Padoucnice) se jedná o komiksy, kde více či méně výrazně dominuje scenář nad kresbou, která především účelově ilustruje děj popisovaný v textu, případně dodává celému vyprávění určitou stylizaci. V Azumově manze také kresba udává celému příběhu určitou náladu, ale tentokrát je to právě ona tím významnějším prvkem komiksu. Azuma se opravdu rozhodl podat zprávu o těžkých obdobích svého života „co nejméně realistickým způsobem“ a nakreslil je celé stylem označovaným japonským termínem „čibi“. Postavy nakreslené tímto způsobem vypadají podsaditě a mají silně karikaturní rysy. Čibi se většinou používá v manze jen v některých situacích, které mají zvýraznit vyhrocené emoce postav nebo jejich roztomilost. Azuma tímhle stylem kreslí ve všech panelech sama sebe i většinu ostatních postav a jen výjimečně sáhne k realističtější manga kresbě. Cartoonová stylizace tu ale neslouží k vybudování emocionální empatie mezi čtenářem a postavami, ale skoro by se dalo říct, že právě naopak. Když si čteme o tom, jak hlavní hrdina tráví celou studenou noc jen pod shnilou pokrývkou, a vidíme k tomu legrační oválný obličej jen s naznačenými širokými ústy a dvěma kulatýma očima (jedním obrovským a druhým mrňavým), nedokážeme se do hrdiny vcítit, protože emoce odpovídající této situaci jsou příliš subtilní, než aby se daly uspokojivě vyjádřit tímto karikaturním stylem. Od postavy a dění tak získáváme zvláštní odstup, říkáme si, že zobrazovaná situace je přece příliš děsivá na to, aby se při ní hrdina jen legračně šklebil znechucením. Duševní stavy Azumova autobiografického hrdiny tak zůstávají pietně skryté za zjednodušující klaunskou maskou. Což je přesně to, co má nejspíš být míněno tvrzením o pozitivním přístupu k životu a nedostatku realismu. Azuma to ostatně potvrzuje v rozhovoru uveřejněném v závěru komiksu, kde tazatel popisuje svůj dojem z mangy jako „plný sebekontroly“ a „vyprávějící skrze gagy“ a autor odpovídá „To je proto, že dívat se na sebe z perspektivy třetí osoby je základem komedie.“

Hideo Azuma: Deník zmizení (Disappearance Diary, Shissou nikki), japonsky East Press, 2005, anglicky  Fanfare/Ponent Mon, 2008, 1 kniha, 200 stran)

Více informací: Manga Updates

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice gekiga, seinen se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s