Hideo Azuma: Deník zmizení

„Tato manga má pozitivní přístup k životu. Proto jsem se rozhodl jí nakreslit co nejméně realistickým způsobem.“ Těmito slovy začíná autobiografický komiks uznávaného komiksového kreslíře Hidea Azumy, který v něm popisuje své dvě „zmizení“, kdy opustil práci kreslíře i svoji rodinu a stal se bezdomovcem a v jednom případě také instalatérem. Závěrečná třetí část komiksu pak zachycuje období, které autor trávil v protialkoholní léčebně. Druhá epizoda sleduje také jedno období, kdy se Azuma věnoval kreslení mangy a čtenáři se tu dočtou o nesmírně hektickém způsobu práce japonských komiksových tvůrců. Deník zmizení patří mezi autobiografické mangy typu Keimušo no naka (Doing Time, 1999) Kazuičiho Hanawy nebo Gekiga hjórjú (Drifting Life, 2008) Jošihira Tacumiho, které připomínají linii osobních komiksových příběhů typických pro francouzské vydavatelství  L’Association (u nás od nich známe například Padoucnici Davida B. nebo Persepolis Marjane Satrapiové). Až na několik výjimek (právě Padoucnice) se jedná o komiksy, kde více či méně výrazně dominuje scenář nad kresbou, která především účelově ilustruje děj popisovaný v textu, případně dodává celému vyprávění určitou stylizaci. V Azumově manze také kresba udává celému příběhu určitou náladu, ale tentokrát je to právě ona tím významnějším prvkem komiksu. Azuma se opravdu rozhodl podat zprávu o těžkých obdobích svého života „co nejméně realistickým způsobem“ a nakreslil je celé stylem označovaným japonským termínem „čibi“. Postavy nakreslené tímto způsobem vypadají podsaditě a mají silně karikaturní rysy. Čibi se většinou používá v manze jen v některých situacích, které mají zvýraznit vyhrocené emoce postav nebo jejich roztomilost. Azuma tímhle stylem kreslí ve všech panelech sama sebe i většinu ostatních postav a jen výjimečně sáhne k realističtější manga kresbě. Cartoonová stylizace tu ale neslouží k vybudování emocionální empatie mezi čtenářem a postavami, ale skoro by se dalo říct, že právě naopak. Když si čteme o tom, jak hlavní hrdina tráví celou studenou noc jen pod shnilou pokrývkou, a vidíme k tomu legrační oválný obličej jen s naznačenými širokými ústy a dvěma kulatýma očima (jedním obrovským a druhým mrňavým), nedokážeme se do hrdiny vcítit, protože emoce odpovídající této situaci jsou příliš subtilní, než aby se daly uspokojivě vyjádřit tímto karikaturním stylem. Od postavy a dění tak získáváme zvláštní odstup, říkáme si, že zobrazovaná situace je přece příliš děsivá na to, aby se při ní hrdina jen legračně šklebil znechucením. Duševní stavy Azumova autobiografického hrdiny tak zůstávají pietně skryté za zjednodušující klaunskou maskou. Což je přesně to, co má nejspíš být míněno tvrzením o pozitivním přístupu k životu a nedostatku realismu. Azuma to ostatně potvrzuje v rozhovoru uveřejněném v závěru komiksu, kde tazatel popisuje svůj dojem z mangy jako „plný sebekontroly“ a „vyprávějící skrze gagy“ a autor odpovídá „To je proto, že dívat se na sebe z perspektivy třetí osoby je základem komedie.“

Hideo Azuma: Deník zmizení (Disappearance Diary, Shissou nikki), japonsky East Press, 2005, anglicky  Fanfare/Ponent Mon, 2008, 1 kniha, 200 stran)

Více informací: Manga Updates

Rubriky: gekiga, seinen | Štítky: | Napsat komentář

Comics Underground Japan

Sborník Comics Underground Japan vydaný americkým vydavatelstvím Blast Books je vhodnou publikací k prvnímu seznámení s alternativní, undergroundovou či autorskou mangou. Výběr přináší kolekci komiksů od dvanácti autorů, z nichž většina patří k nejvýznamnějším osobnostem náležejícím mimo hlavní proud. Sbírka navíc jednotlivé příspěvky zasazuje do širšího kontextu v podrobných medailonech jednotlivých autorů a především ve vynikajícím úvodu věnovaném ústřednímu undergroundovému komiksovému magazínu Garo a pokusu o vymezení oblasti undergroundové mangy. Autor úvodu a zároveň editor sborníku Kevin Quigley při psaní vycházel z několika rozhovorů se samotnými komiksovými autory, kteří v Garo publikovali a z publikaci, jejichž seznam na konci úvodu předkládá. Základními znaky, jimiž se podle Quigleyho liší mainstreamová manga od undergroundové, jsou (celkem nepřekvapivě) řádově nižší prodejnost podzemních komiksů, vyhraněně autorský a originální přístup jednotlivých undergroundových tvůrců nepodléhající redakčním a manufakturním praktikám velkých vydavatelství a především radikální opozice vůči většinové japonské společnosti. Odtud teprve podle Quigleyho pramení záliba undergroundových tvůrců v provokativních a subverzivních motivech nechutností, tělesných deformací, groteskního násilí či perverzní sexuality.

Povídky otištěné ve sborníku dávají Quigleymu zapravdu. Řada jejich zápletek je skutečně nesená zesměšňováním japonského životního stylu či národní historie. Otevřeně satirický podtón má povídka významného autora mangy (a v současné době též úspěšné hvězdy televizních show) Jošikazu Ebisua It’s All Right If You Don’t Understand, v níž vystupují firemní šéfové, kteří jezdí na svých podřízených jako na koních. Velkopanelový komiks Muddyho Wehary Bigger and Better zase salarymany uvádí do surreálného prostředí plného bizarních zvířat a nadřízených z Marsu. Civilnější, ale stejně kritický pohled na život současných Japonek předkládají povídky významných autorek Carol Šimodové a Hanako Jamadové. Dva legendární autoři spjatí s Garem Takaši Nemoto a Suehiro Maruo ve svých příspěvcích nemilosrdně vyhrocují citlivou etapu japonské historie, totiž období druhé světové války. Maruova brilantní povídka Planet of the Jap pojatá jako hymnus na japonský národ v alternativní historii, kde fašistické Japonsko ve válce porazilo ostatní velmoci je vrcholem sbírky. Ještě dále do minulosti se vydává další legenda alternativní mangy Kazuiči Hanawa, jehož příběh Mercy Flesh (Jiniku) spadá do jeho volné série makabrózních příběhů z japonské historické éry heian, v níž vystupují bytosti tradiční japonské mytologie (do stejného cyklu patří i komiks Six Paths of Wealth otištěný anglicky ve sborníku AX Vol. 1).

Z povídek, které neobsahují explicitní kritiku japonské společnosti, stojí za zmínku nonsensová hříčka Cat Noodle Soup od kreslíře působícího pod pseudonymem Nekodžiru, podle jehož mang vzniklo i vynikající středometrážní anime Cat Soup. Mezi autory zařazené do sborníku patří i jedna z nejuctívanějších osob japonského komiksového undergroundu Hideši Hino. V porovnání s povídkami ostatních špiček podzemní mangy ale jeho příběh Laughing Ball patří k nejméně originálním příspěvkům. Hinovy komiksy jsou ostatně spíš brakově zemité horory libující si v šoku, než skutečný underground (na druhou stranu na zemitém braku také není nic špatného). Naproti tomu největším objevem sbírky je Masakazu Toma, autor jedné z nejsilnějších zařazených povídek, kafkovsky absurdní Steel Pipe Melancholia. Toma je přitom podle medailonku na konci sborníku autorem pouhých několika málo mang a od roku 1993 není vůbec aktivní.

Antologie Comics Underground Japan (editor Kevin Quigley). Blast Books 1996. 222 stránek.

Rubriky: anthology, gekiga | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Inio Asano: Město světel

Slova Scotta McClouda o tom, že zatímco západní komiksové příběhy jsou o tom „někam se dostat“, zatímco v těch japonských jde o to „někde být“ se v souvislosti s mangou Inia Asana obzvlášť hodí. Město světel skutečně nevypráví teleologicky vystavěný příběh západního střihu, ale spíš se pokouší o něco jako mozaiku volně propojených motivů. To je ostatně typické i pro jiné Asanovy práce v čele s povídkou Před úsvitem (anglicky otištěná ve sbírce Before Dawn and the End of the World), která se nejvíce podobá katalogickým vyprávěním románů Čáry Rjú Murakamiho a Peklo Jasutaky Cucuiho. Stejně jako v těchto knihách i v Asanových komiksech není cílem nějaká vyčerpávající suma, ale naopak rozvolněný proud fragmentů spojených pouze na základě vágních asociací. Město světel se záměrně rozpadá do několika otevřených dějových linií spojených prostředím sídliště, kterému se přezdívá Město světel. Pojetí celého komiksu jako pouhé kompilace impresí stvrzuje dílo také tím, že v první kapitole vystupuje postava Asanova alter ega, komiksového autora, který se na sídliště vypravuje hledat inspiraci. S Cucuiho a Murakamiho knihou spojuje Asanovu tvorbu také společné téma, kterým je zachycení dnešního Japonska jako společnosti osamělých a frustrovaných podivínů, jež se stává vhodným podložím pro nejrůznější patologické jevy. Toto pojetí je zasazeno do situací, které mají civilní základ, ale neustále samovolně sklouzávají do různých forem šílenství. Město světel nevyhrocuje tyto motivy až do polohy sociálního hororu jako třeba Asanova kniha Nidžigaharský rukopis, ale přesto se v ní objevují autorovy typické motivy, například sebevraždy, paranoia z mimozemšťanů nebo očekávání konce světa. Delikátně vyšinutá nálada autorových mang je ještě umocněna častým užíváním vnitřních monologů, které bývají, po vzoru šódžo mangy, umisťovány do samostatných černých panelů (přestože samotné rozvržení panelů na stránce i jejich tvar a konečně také kresební styl se drží poměrně standardní konvence komiksů pro dospělé muže). Právě tyto výroky, u nichž často navíc není jasné, kdo a za jakých okolností je pronáší, dodávají komiskům silně introvertní nádech, který ale v Městě světel tu a tam sklouzává do úporně skleslého světabolu. Přesto se ze západního pohledu jedná o inovativní použití prostředků komiksového média k plynulému prolnutí privátních myšlenek s obrazy. Město světel rozhodně patří mezi nejlepší mangy, které u nás vyšly, a společně s Itóovou Spirálou zastupuje ten typ japonského komiksu, jenž svým žánrovým záběrem i uměleckými ambicemi uchvátil západní komiksové znalce včetně zmíněného Scotta McClouda.

Inio Asano: Město světel (Hikari no mači, Shogakukan, 2005, česky Hanami, 2010, 212 stran)

Více informací: Manga Updates

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

manga v A2

Dnes vychází nové číslo časopisu A2, které je tematicky věnované manze. Mezi články najdete i příspěvky od obou autorů blogu Shit Soup, ale také texty o počátcích šódžo mangy, tezukově gekiga období či o kyberpunkových anime.

Více na webu A2

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Kan Furujama/Džiró Taniguči: Kniha větru

Knihu větru Džiró Taniguči nakreslil v roce 1992 podle scénáře Kana Furujamy, který se vedle psaní komiksů věnuje japonské historii. Příběh spadá do žánru džidai geki, tedy historických dramat převážně z doby samurajů, který je dlouhodobě populární zejména v japonském hraném filmu. Furujama v doslovu klade důraz na historickou věrnost díla. Ta ovšem nebrání tomu, aby se příběh rozvíjel podle základního schématu samurajských dramat a soustředil se především kolem atraktivních scén šermířských soubojů. V každé kapitole komiksu je alespoň jeden několikastránkový souboj na meče, kde nejvíce vyniká realističnost a zároveň dynamika Tanigučiho kresby. Souboje mohou sloužit jako ukázka schopnosti tvůrců mangy efektně a přehledně rozfázovat akci na řadu různě velkých statických výřezů, kde hraje roli nejen obsah jednotlivých panelů, ale také jejich velikost či sklon jejich hran. V soubojových scénách navíc bývají často popsané a názorně vykreslené šermířské techniky, které soupeři právě používají, což akci dodává na konkrétnosti. Komiks sice rozhodně nepatří k Tanigučiho nejlepším dílům, ale jako konvenční samurajský komiks pořád představuje vítanou alternativu k většině česky publikovaných mang, které se většinou orientují na náctileté dívčí publikum.

Kan Furuyama/Jiro Taiguchi: Kniha větru (Kaze no sho, Akita Publishing, 1992, česky Hanami, 2010, 236 s.)

Více informací: Manga Updates

Rubriky: seinen | Štítky: | 2 komentáře

Naoki Urasawa x Osamu Tezuka – PLUTO

Otec japonského komiksu Osamu Tezuka zemřel v únoru 1989 a ve stejném roce se naplno rozběhla průlomová série Master Keaton tehdy devětadvacetiletého mangaka jménem Naoki Urasawa. S trochou morbidity by se dalonapsat, že Tezuka mohl v klidu zemřít, protože právě našel svého nástupce. Nepřeháním. V následujících letech Urasawa vyprodukoval trio epických ság Monster, Happy! a Nijusseiki Shonen/20th Century Boys, které do posledního puntíku naplnily Tezukovy sny o manze, která spojuje to nejlepší z literatury a výtvarného umění. (Minimálně k poslední jmenované manze se ještě vrátíme. Prozatím jedno varování: pokud narazíte na nedávno dokončenou filmovou trilogii – nedívejte se. Nenechte si nepovedenými filmy zkazit požitek z čtení jednoho z nejlepších komiksů, které kdy byly napsány. End of transmission.)

Nevyhnutelný střet dvou titánů přišel v roce 2003, kdy se Urasawa pustil do převyprávění nejslavnější povídky ze stařičké Tezukovy série o Atomovi, kterého celý svět zná pod jménem Astroboy. PLUTO ale není žádný laciný remake, nýbrž posunutí robotího příběhu Nejlepší robot na světě (je to mimochodem jediná delší manga s Astrem) do mrazivého psychologického dramatu o lidech, kteří chtějí ovládnou svět a robotech, kterým už na humanitě přestalo záležet.

Pluto je extrémně silný robot, kterému jeho pán přikáže, aby se zbavil všech relevantních pozemských robotů – mezi nimiž je i Astro – a stal se tak největším robotem na zemi. Odtud tedy název Tezukovy povídky Chijo saidai no robotto . Zatímco originál se vyžívá hlavně v robotích zápasech, v nichž vzduchem létají šroubky a matky, Urasawova verze jde do mnohem větší hloubky – v hlavní roli je zde robotí detektiv Gesicht, který vraždy vyšetřuje. (Hodně připomíná inspektora Rungeho z Monster.) Ve středu příběhu je konflikt mírumilovného Astra s vraždící mašinou Plutem, v němž v jednom okamžiku první jmenovaný ztratí zájem zachraňovat lidstvo s jeho mocichtivými sklony. Samozřejmě, že nakonec se nechá přemluvit… (Prozrazovat o příběhu víc by už byl spoiler.)

Protože extrémně populární Atom/Astro je v Japonsku součástí základní kulturní výbavy, může Urasawa bez velkých vysvětlování skočit rovnou do Tezuka světa (ke kánonu Astroboye patří nejen mangy, ale i černobílý seriál z šedesátých let a temnější verze z osmdesátých. Předloňský film NEBRAT.) Proto je třeba říci, že pro čtenáře neznalého kontextu bude PLUTO pro začátek hodně zmatečná a nepochopitelná záležitost. Obzvláště když Urasawa narozdíl od Tezuky maluje roboty jako lidi. Proto bude asi lepší nejprve začít se zmíněnou Tezukovou povídkou (v angličtině vyšla jako třetí díl kolekce s Astroboyem v Dark Horse), případně s několika dalšími k „nasání“ světa a pak teprve skočit na Urasawův majstrštyk.

Pluto: Urasawa x Tezuka (Shogakukan’s Big Comic Original 2003 – 2009, Viz Media 2009 – 2010, 8 knih = cca 1600 stránek)

Více info: MangaUpdates.

Hodnocení:

Rubriky: Naoki Urasawa | Napsat komentář

Kanály mangy (část 3.)

Manga triumfující

Zhruba za posledních deset let se manga dočkala obrovské popularity i na západě. Prodeje sešitů s Narutem nebo Vampire Knight dokonce v žebříčcích poráží i americké sešity. Nebyla to však lehká cesta. První japonská manga v anglickém překladu vyšla v sedmdesátých letech díky aktivitě dobrovolné protiválečné organizace, jež zastřešila vydání legendárního díla Hadaši no Gen (Bosý gen). Keidži Nakazawa v něm realisticky zobrazuje válečné hrůzy po výbuchu atomové bomby v Hirošimě. Pak následoval populární Tezukův Atom překřtěný v Americe na Astroboye a další scifárny jako třeba Akira Katsušima Otoma, jež vydavatelům na západě připadla jako bezpečná volba v kontextu superhrdinského komiksu. Další byly série pro mladší teenagery a teprve na konci devadesátých let přišla řada na dospělejší materiál jako třeba Jamamotova erotická komedie ASaTTe DaNCE (Tancuj až do zítřka, Dance Till Tomorrow). Triumf mangy v naší dekádě završila vítězným tažením šódžo manga, která dokázala dostat do komiksových obchodů i něžné pohlaví, což bylo do té doby naprosto nevídané.

Manga doslova dobyla svět a v angličtině, němčině či francouzštině se začínají objevovat i některé experimentálnější díla, která pomalu otevírají dveře do fantastického světa komiksů, jež se rozpínají přes všechny myslitelné žánry a témata. Zatímco na americký či německý trh se hrnou série, které uspěly na východě, mapování odlehlejších oblastí mangy zatím není pochopitelně příliš pokročilé. Hrstka povídek z Garo vyšla ve sbornících Comics Underground — Japan: A Manga Anthology (Blast Books, 1996) a Secret Comics Japan: Underground Comics Now (Viz, 2000). Japonci vlastněné vydavatelství Viz Media několik let drželo nad vodou svůj pokus o čistokrevný překladový seinen časopis Pulp, aby ale po pěti letech zmizel definitivně z pultů. V překladu už ale vyšla většina ambicióznějších Tezukových děl (MW, Buddha, Kirihito Sanka – Óda na Kirihita). Otec gekiga Tatsumi se dokonce dočkal zatím tři reprezentativních povídkových výběrů z let 1968 – 1970 i překladu svého osmisetstránkového životopisu Uplývající život (A Drifting Life). V roce 2010 také v angličtině vyšla reprezentativní antologie povídek z nástupce Garo – magazínu Ax.

Většina nejslavnějších undergroundových děl stále na svůj překlad čeká. U některých autorů má nejaponský čtenář šanci jen díky fanovským překladům, jež se vyrojily na internetu v poslední dekádě. Scéna tzv. scanalations dříve suplovala neexistenci překladů do angličtiny a na zádech těchto nadšenců rekrutujících se z Američanů žijících v Japonsku se vlastně vytvořil současný manga průmysl v USA. V okamžiku komerčního průlomu mangy se jejich doménou stávají okrajové žánry nebo naopak zcela aktuální série, které zatím na západě nikdo nelicencoval. Zarputilost překladatelských skupin (mezi nejagilnější patří Mangatscreener, Rapid Manga, Hawks, Omanga) je legendární – přímo japonská. Pracují v skvěle organizovaných a internetem propojených týmech, které stíhají dodávat nové díly oblíbených sérií na síť jen s několikadenním zpožděním za japonským originálem. Díky jejich pololegální práci tak lze na západě držet krok s děním v Japonsku, ačkoliv je třeba mít na mysli že při obrovském množství mangy vycházející na východě se jedná o výběr značně selektivní. Ještě než se do některé série začtete, musíte mít na paměti, že etika „scanalation“ skupin velí přestat lokalizovat sérii, která byla licencovaná nebo začala vycházet v oficiálním překladu. Pak je prostě potřeba skočit na Amazon a anglické vydání podpořit.

Doporučené webové stránky:

Baka-Updates – rozcestník a online encyklopedie mangy dostupné v angličtině v originále nebo v fanovských překladech – http://www.mangaupdates.com

Same Hat! Same Hat! – blog o ujeté manze – http://samehat.blogspot.com/+ http://samehat.tumblr.com/

SIGI/IKKI – jeden z kvalitních japonských časopisů pro alternativní mangu vychází online v anglickém překladu. – http://sigikki.com/

MangaTraders – Rozcestník scanalation scény s nepřeberným množstvím mangy ke stažení na domácí čtení.  – http://www.mangatraders.com/

Text vyšel v časopise Živel 30.

Rubriky: general | Komentáře: 1