Hideo Azuma: Deník zmizení

„Tato manga má pozitivní přístup k životu. Proto jsem se rozhodl jí nakreslit co nejméně realistickým způsobem.“ Těmito slovy začíná autobiografický komiks uznávaného komiksového kreslíře Hidea Azumy, který v něm popisuje své dvě „zmizení“, kdy opustil práci kreslíře i svoji rodinu a stal se bezdomovcem a v jednom případě také instalatérem. Závěrečná třetí část komiksu pak zachycuje období, které autor trávil v protialkoholní léčebně. Druhá epizoda sleduje také jedno období, kdy se Azuma věnoval kreslení mangy a čtenáři se tu dočtou o nesmírně hektickém způsobu práce japonských komiksových tvůrců. Deník zmizení patří mezi autobiografické mangy typu Keimušo no naka (Doing Time, 1999) Kazuičiho Hanawy nebo Gekiga hjórjú (Drifting Life, 2008) Jošihira Tacumiho, které připomínají linii osobních komiksových příběhů typických pro francouzské vydavatelství  L’Association (u nás od nich známe například Padoucnici Davida B. nebo Persepolis Marjane Satrapiové). Až na několik výjimek (právě Padoucnice) se jedná o komiksy, kde více či méně výrazně dominuje scenář nad kresbou, která především účelově ilustruje děj popisovaný v textu, případně dodává celému vyprávění určitou stylizaci. V Azumově manze také kresba udává celému příběhu určitou náladu, ale tentokrát je to právě ona tím významnějším prvkem komiksu. Azuma se opravdu rozhodl podat zprávu o těžkých obdobích svého života „co nejméně realistickým způsobem“ a nakreslil je celé stylem označovaným japonským termínem „čibi“. Postavy nakreslené tímto způsobem vypadají podsaditě a mají silně karikaturní rysy. Čibi se většinou používá v manze jen v některých situacích, které mají zvýraznit vyhrocené emoce postav nebo jejich roztomilost. Azuma tímhle stylem kreslí ve všech panelech sama sebe i většinu ostatních postav a jen výjimečně sáhne k realističtější manga kresbě. Cartoonová stylizace tu ale neslouží k vybudování emocionální empatie mezi čtenářem a postavami, ale skoro by se dalo říct, že právě naopak. Když si čteme o tom, jak hlavní hrdina tráví celou studenou noc jen pod shnilou pokrývkou, a vidíme k tomu legrační oválný obličej jen s naznačenými širokými ústy a dvěma kulatýma očima (jedním obrovským a druhým mrňavým), nedokážeme se do hrdiny vcítit, protože emoce odpovídající této situaci jsou příliš subtilní, než aby se daly uspokojivě vyjádřit tímto karikaturním stylem. Od postavy a dění tak získáváme zvláštní odstup, říkáme si, že zobrazovaná situace je přece příliš děsivá na to, aby se při ní hrdina jen legračně šklebil znechucením. Duševní stavy Azumova autobiografického hrdiny tak zůstávají pietně skryté za zjednodušující klaunskou maskou. Což je přesně to, co má nejspíš být míněno tvrzením o pozitivním přístupu k životu a nedostatku realismu. Azuma to ostatně potvrzuje v rozhovoru uveřejněném v závěru komiksu, kde tazatel popisuje svůj dojem z mangy jako „plný sebekontroly“ a „vyprávějící skrze gagy“ a autor odpovídá „To je proto, že dívat se na sebe z perspektivy třetí osoby je základem komedie.“

Hideo Azuma: Deník zmizení (Disappearance Diary, Shissou nikki), japonsky East Press, 2005, anglicky  Fanfare/Ponent Mon, 2008, 1 kniha, 200 stran)

Více informací: Manga Updates

Rubriky: gekiga, seinen | Štítky: | Napsat komentář

Comics Underground Japan

Sborník Comics Underground Japan vydaný americkým vydavatelstvím Blast Books je vhodnou publikací k prvnímu seznámení s alternativní, undergroundovou či autorskou mangou. Výběr přináší kolekci komiksů od dvanácti autorů, z nichž většina patří k nejvýznamnějším osobnostem náležejícím mimo hlavní proud. Sbírka navíc jednotlivé příspěvky zasazuje do širšího kontextu v podrobných medailonech jednotlivých autorů a především ve vynikajícím úvodu věnovaném ústřednímu undergroundovému komiksovému magazínu Garo a pokusu o vymezení oblasti undergroundové mangy. Autor úvodu a zároveň editor sborníku Kevin Quigley při psaní vycházel z několika rozhovorů se samotnými komiksovými autory, kteří v Garo publikovali a z publikaci, jejichž seznam na konci úvodu předkládá. Základními znaky, jimiž se podle Quigleyho liší mainstreamová manga od undergroundové, jsou (celkem nepřekvapivě) řádově nižší prodejnost podzemních komiksů, vyhraněně autorský a originální přístup jednotlivých undergroundových tvůrců nepodléhající redakčním a manufakturním praktikám velkých vydavatelství a především radikální opozice vůči většinové japonské společnosti. Odtud teprve podle Quigleyho pramení záliba undergroundových tvůrců v provokativních a subverzivních motivech nechutností, tělesných deformací, groteskního násilí či perverzní sexuality.

Povídky otištěné ve sborníku dávají Quigleymu zapravdu. Řada jejich zápletek je skutečně nesená zesměšňováním japonského životního stylu či národní historie. Otevřeně satirický podtón má povídka významného autora mangy (a v současné době též úspěšné hvězdy televizních show) Jošikazu Ebisua It’s All Right If You Don’t Understand, v níž vystupují firemní šéfové, kteří jezdí na svých podřízených jako na koních. Velkopanelový komiks Muddyho Wehary Bigger and Better zase salarymany uvádí do surreálného prostředí plného bizarních zvířat a nadřízených z Marsu. Civilnější, ale stejně kritický pohled na život současných Japonek předkládají povídky významných autorek Carol Šimodové a Hanako Jamadové. Dva legendární autoři spjatí s Garem Takaši Nemoto a Suehiro Maruo ve svých příspěvcích nemilosrdně vyhrocují citlivou etapu japonské historie, totiž období druhé světové války. Maruova brilantní povídka Planet of the Jap pojatá jako hymnus na japonský národ v alternativní historii, kde fašistické Japonsko ve válce porazilo ostatní velmoci je vrcholem sbírky. Ještě dále do minulosti se vydává další legenda alternativní mangy Kazuiči Hanawa, jehož příběh Mercy Flesh (Jiniku) spadá do jeho volné série makabrózních příběhů z japonské historické éry heian, v níž vystupují bytosti tradiční japonské mytologie (do stejného cyklu patří i komiks Six Paths of Wealth otištěný anglicky ve sborníku AX Vol. 1).

Z povídek, které neobsahují explicitní kritiku japonské společnosti, stojí za zmínku nonsensová hříčka Cat Noodle Soup od kreslíře působícího pod pseudonymem Nekodžiru, podle jehož mang vzniklo i vynikající středometrážní anime Cat Soup. Mezi autory zařazené do sborníku patří i jedna z nejuctívanějších osob japonského komiksového undergroundu Hideši Hino. V porovnání s povídkami ostatních špiček podzemní mangy ale jeho příběh Laughing Ball patří k nejméně originálním příspěvkům. Hinovy komiksy jsou ostatně spíš brakově zemité horory libující si v šoku, než skutečný underground (na druhou stranu na zemitém braku také není nic špatného). Naproti tomu největším objevem sbírky je Masakazu Toma, autor jedné z nejsilnějších zařazených povídek, kafkovsky absurdní Steel Pipe Melancholia. Toma je přitom podle medailonku na konci sborníku autorem pouhých několika málo mang a od roku 1993 není vůbec aktivní.

Antologie Comics Underground Japan (editor Kevin Quigley). Blast Books 1996. 222 stránek.

Rubriky: anthology, gekiga | Štítky: , , , , , , , | Napsat komentář

Inio Asano: Město světel

Slova Scotta McClouda o tom, že zatímco západní komiksové příběhy jsou o tom „někam se dostat“, zatímco v těch japonských jde o to „někde být“ se v souvislosti s mangou Inia Asana obzvlášť hodí. Město světel skutečně nevypráví teleologicky vystavěný příběh západního střihu, ale spíš se pokouší o něco jako mozaiku volně propojených motivů. To je ostatně typické i pro jiné Asanovy práce v čele s povídkou Před úsvitem (anglicky otištěná ve sbírce Before Dawn and the End of the World), která se nejvíce podobá katalogickým vyprávěním románů Čáry Rjú Murakamiho a Peklo Jasutaky Cucuiho. Stejně jako v těchto knihách i v Asanových komiksech není cílem nějaká vyčerpávající suma, ale naopak rozvolněný proud fragmentů spojených pouze na základě vágních asociací. Město světel se záměrně rozpadá do několika otevřených dějových linií spojených prostředím sídliště, kterému se přezdívá Město světel. Pojetí celého komiksu jako pouhé kompilace impresí stvrzuje dílo také tím, že v první kapitole vystupuje postava Asanova alter ega, komiksového autora, který se na sídliště vypravuje hledat inspiraci. S Cucuiho a Murakamiho knihou spojuje Asanovu tvorbu také společné téma, kterým je zachycení dnešního Japonska jako společnosti osamělých a frustrovaných podivínů, jež se stává vhodným podložím pro nejrůznější patologické jevy. Toto pojetí je zasazeno do situací, které mají civilní základ, ale neustále samovolně sklouzávají do různých forem šílenství. Město světel nevyhrocuje tyto motivy až do polohy sociálního hororu jako třeba Asanova kniha Nidžigaharský rukopis, ale přesto se v ní objevují autorovy typické motivy, například sebevraždy, paranoia z mimozemšťanů nebo očekávání konce světa. Delikátně vyšinutá nálada autorových mang je ještě umocněna častým užíváním vnitřních monologů, které bývají, po vzoru šódžo mangy, umisťovány do samostatných černých panelů (přestože samotné rozvržení panelů na stránce i jejich tvar a konečně také kresební styl se drží poměrně standardní konvence komiksů pro dospělé muže). Právě tyto výroky, u nichž často navíc není jasné, kdo a za jakých okolností je pronáší, dodávají komiskům silně introvertní nádech, který ale v Městě světel tu a tam sklouzává do úporně skleslého světabolu. Přesto se ze západního pohledu jedná o inovativní použití prostředků komiksového média k plynulému prolnutí privátních myšlenek s obrazy. Město světel rozhodně patří mezi nejlepší mangy, které u nás vyšly, a společně s Itóovou Spirálou zastupuje ten typ japonského komiksu, jenž svým žánrovým záběrem i uměleckými ambicemi uchvátil západní komiksové znalce včetně zmíněného Scotta McClouda.

Inio Asano: Město světel (Hikari no mači, Shogakukan, 2005, česky Hanami, 2010, 212 stran)

Více informací: Manga Updates

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

manga v A2

Dnes vychází nové číslo časopisu A2, které je tematicky věnované manze. Mezi články najdete i příspěvky od obou autorů blogu Shit Soup, ale také texty o počátcích šódžo mangy, tezukově gekiga období či o kyberpunkových anime.

Více na webu A2

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Kan Furujama/Džiró Taniguči: Kniha větru

Knihu větru Džiró Taniguči nakreslil v roce 1992 podle scénáře Kana Furujamy, který se vedle psaní komiksů věnuje japonské historii. Příběh spadá do žánru džidai geki, tedy historických dramat převážně z doby samurajů, který je dlouhodobě populární zejména v japonském hraném filmu. Furujama v doslovu klade důraz na historickou věrnost díla. Ta ovšem nebrání tomu, aby se příběh rozvíjel podle základního schématu samurajských dramat a soustředil se především kolem atraktivních scén šermířských soubojů. V každé kapitole komiksu je alespoň jeden několikastránkový souboj na meče, kde nejvíce vyniká realističnost a zároveň dynamika Tanigučiho kresby. Souboje mohou sloužit jako ukázka schopnosti tvůrců mangy efektně a přehledně rozfázovat akci na řadu různě velkých statických výřezů, kde hraje roli nejen obsah jednotlivých panelů, ale také jejich velikost či sklon jejich hran. V soubojových scénách navíc bývají často popsané a názorně vykreslené šermířské techniky, které soupeři právě používají, což akci dodává na konkrétnosti. Komiks sice rozhodně nepatří k Tanigučiho nejlepším dílům, ale jako konvenční samurajský komiks pořád představuje vítanou alternativu k většině česky publikovaných mang, které se většinou orientují na náctileté dívčí publikum.

Kan Furuyama/Jiro Taiguchi: Kniha větru (Kaze no sho, Akita Publishing, 1992, česky Hanami, 2010, 236 s.)

Více informací: Manga Updates

Rubriky: seinen | Štítky: | 2 komentáře

Naoki Urasawa x Osamu Tezuka – PLUTO

Otec japonského komiksu Osamu Tezuka zemřel v únoru 1989 a ve stejném roce se naplno rozběhla průlomová série Master Keaton tehdy devětadvacetiletého mangaka jménem Naoki Urasawa. S trochou morbidity by se dalonapsat, že Tezuka mohl v klidu zemřít, protože právě našel svého nástupce. Nepřeháním. V následujících letech Urasawa vyprodukoval trio epických ság Monster, Happy! a Nijusseiki Shonen/20th Century Boys, které do posledního puntíku naplnily Tezukovy sny o manze, která spojuje to nejlepší z literatury a výtvarného umění. (Minimálně k poslední jmenované manze se ještě vrátíme. Prozatím jedno varování: pokud narazíte na nedávno dokončenou filmovou trilogii – nedívejte se. Nenechte si nepovedenými filmy zkazit požitek z čtení jednoho z nejlepších komiksů, které kdy byly napsány. End of transmission.)

Nevyhnutelný střet dvou titánů přišel v roce 2003, kdy se Urasawa pustil do převyprávění nejslavnější povídky ze stařičké Tezukovy série o Atomovi, kterého celý svět zná pod jménem Astroboy. PLUTO ale není žádný laciný remake, nýbrž posunutí robotího příběhu Nejlepší robot na světě (je to mimochodem jediná delší manga s Astrem) do mrazivého psychologického dramatu o lidech, kteří chtějí ovládnou svět a robotech, kterým už na humanitě přestalo záležet.

Pluto je extrémně silný robot, kterému jeho pán přikáže, aby se zbavil všech relevantních pozemských robotů – mezi nimiž je i Astro – a stal se tak největším robotem na zemi. Odtud tedy název Tezukovy povídky Chijo saidai no robotto . Zatímco originál se vyžívá hlavně v robotích zápasech, v nichž vzduchem létají šroubky a matky, Urasawova verze jde do mnohem větší hloubky – v hlavní roli je zde robotí detektiv Gesicht, který vraždy vyšetřuje. (Hodně připomíná inspektora Rungeho z Monster.) Ve středu příběhu je konflikt mírumilovného Astra s vraždící mašinou Plutem, v němž v jednom okamžiku první jmenovaný ztratí zájem zachraňovat lidstvo s jeho mocichtivými sklony. Samozřejmě, že nakonec se nechá přemluvit… (Prozrazovat o příběhu víc by už byl spoiler.)

Protože extrémně populární Atom/Astro je v Japonsku součástí základní kulturní výbavy, může Urasawa bez velkých vysvětlování skočit rovnou do Tezuka světa (ke kánonu Astroboye patří nejen mangy, ale i černobílý seriál z šedesátých let a temnější verze z osmdesátých. Předloňský film NEBRAT.) Proto je třeba říci, že pro čtenáře neznalého kontextu bude PLUTO pro začátek hodně zmatečná a nepochopitelná záležitost. Obzvláště když Urasawa narozdíl od Tezuky maluje roboty jako lidi. Proto bude asi lepší nejprve začít se zmíněnou Tezukovou povídkou (v angličtině vyšla jako třetí díl kolekce s Astroboyem v Dark Horse), případně s několika dalšími k „nasání“ světa a pak teprve skočit na Urasawův majstrštyk.

Pluto: Urasawa x Tezuka (Shogakukan’s Big Comic Original 2003 – 2009, Viz Media 2009 – 2010, 8 knih = cca 1600 stránek)

Více info: MangaUpdates.

Hodnocení:

Rubriky: Naoki Urasawa | Napsat komentář

Kanály mangy (část 3.)

Manga triumfující

Zhruba za posledních deset let se manga dočkala obrovské popularity i na západě. Prodeje sešitů s Narutem nebo Vampire Knight dokonce v žebříčcích poráží i americké sešity. Nebyla to však lehká cesta. První japonská manga v anglickém překladu vyšla v sedmdesátých letech díky aktivitě dobrovolné protiválečné organizace, jež zastřešila vydání legendárního díla Hadaši no Gen (Bosý gen). Keidži Nakazawa v něm realisticky zobrazuje válečné hrůzy po výbuchu atomové bomby v Hirošimě. Pak následoval populární Tezukův Atom překřtěný v Americe na Astroboye a další scifárny jako třeba Akira Katsušima Otoma, jež vydavatelům na západě připadla jako bezpečná volba v kontextu superhrdinského komiksu. Další byly série pro mladší teenagery a teprve na konci devadesátých let přišla řada na dospělejší materiál jako třeba Jamamotova erotická komedie ASaTTe DaNCE (Tancuj až do zítřka, Dance Till Tomorrow). Triumf mangy v naší dekádě završila vítězným tažením šódžo manga, která dokázala dostat do komiksových obchodů i něžné pohlaví, což bylo do té doby naprosto nevídané.

Manga doslova dobyla svět a v angličtině, němčině či francouzštině se začínají objevovat i některé experimentálnější díla, která pomalu otevírají dveře do fantastického světa komiksů, jež se rozpínají přes všechny myslitelné žánry a témata. Zatímco na americký či německý trh se hrnou série, které uspěly na východě, mapování odlehlejších oblastí mangy zatím není pochopitelně příliš pokročilé. Hrstka povídek z Garo vyšla ve sbornících Comics Underground — Japan: A Manga Anthology (Blast Books, 1996) a Secret Comics Japan: Underground Comics Now (Viz, 2000). Japonci vlastněné vydavatelství Viz Media několik let drželo nad vodou svůj pokus o čistokrevný překladový seinen časopis Pulp, aby ale po pěti letech zmizel definitivně z pultů. V překladu už ale vyšla většina ambicióznějších Tezukových děl (MW, Buddha, Kirihito Sanka – Óda na Kirihita). Otec gekiga Tatsumi se dokonce dočkal zatím tři reprezentativních povídkových výběrů z let 1968 – 1970 i překladu svého osmisetstránkového životopisu Uplývající život (A Drifting Life). V roce 2010 také v angličtině vyšla reprezentativní antologie povídek z nástupce Garo – magazínu Ax.

Většina nejslavnějších undergroundových děl stále na svůj překlad čeká. U některých autorů má nejaponský čtenář šanci jen díky fanovským překladům, jež se vyrojily na internetu v poslední dekádě. Scéna tzv. scanalations dříve suplovala neexistenci překladů do angličtiny a na zádech těchto nadšenců rekrutujících se z Američanů žijících v Japonsku se vlastně vytvořil současný manga průmysl v USA. V okamžiku komerčního průlomu mangy se jejich doménou stávají okrajové žánry nebo naopak zcela aktuální série, které zatím na západě nikdo nelicencoval. Zarputilost překladatelských skupin (mezi nejagilnější patří Mangatscreener, Rapid Manga, Hawks, Omanga) je legendární – přímo japonská. Pracují v skvěle organizovaných a internetem propojených týmech, které stíhají dodávat nové díly oblíbených sérií na síť jen s několikadenním zpožděním za japonským originálem. Díky jejich pololegální práci tak lze na západě držet krok s děním v Japonsku, ačkoliv je třeba mít na mysli že při obrovském množství mangy vycházející na východě se jedná o výběr značně selektivní. Ještě než se do některé série začtete, musíte mít na paměti, že etika „scanalation“ skupin velí přestat lokalizovat sérii, která byla licencovaná nebo začala vycházet v oficiálním překladu. Pak je prostě potřeba skočit na Amazon a anglické vydání podpořit.

Doporučené webové stránky:

Baka-Updates – rozcestník a online encyklopedie mangy dostupné v angličtině v originále nebo v fanovských překladech – http://www.mangaupdates.com

Same Hat! Same Hat! – blog o ujeté manze – http://samehat.blogspot.com/+ http://samehat.tumblr.com/

SIGI/IKKI – jeden z kvalitních japonských časopisů pro alternativní mangu vychází online v anglickém překladu. – http://sigikki.com/

MangaTraders – Rozcestník scanalation scény s nepřeberným množstvím mangy ke stažení na domácí čtení.  – http://www.mangatraders.com/

Text vyšel v časopise Živel 30.

Rubriky: general | Komentáře: 1

AX Vol. One

Nakladatelství Top Shelf v roce 2010 vydalo výběr krátkých komiksů z japonského undergroundového magazínu AX. Čtyřsetstránkový sborník se od předchozích antologií alternativních mang v anglickém jazyce (Comics Underground Japan, Secret Comics Japan) liší tím, že vydavatelé tu záměrně neprezentují pečlivě vybraný „best of“ složený z vrcholných příběhů nejvýznamnějších osobností japonské alternativní scény, ale co nejpestřejší škálu příspěvků od různých generací autorů, kteří do AX přispívali. Tvůrci publikace dokonce mají ambici do budoucna vydávat další výběry přeložených komiksů z japonského AXu.

AX je nástupcem legendárního časopisu Garo, který vytvořil a dále udržoval tradici undergroundové mangy od šedesátých let. Smrt zakladatele časopisu Kacuičiho Nagaie v roce 1996 znamenala postupný úpadek Gara. Magazín vycházel s přestávkami do roku 2002 a dodnes je publikován online. Většina Nagaiových klíčových spolupracovníků ale z Gara odešla v roce 1997 a o rok později založila nový magazín, kterým byl právě AX. V Japonsku sborník vychází každé dva měsíce v rozsahu 300 stránek a tvoří poměrně stabilní prostor pro undergroundové tvůrce, z nichž někteří dříve publikovali v Garu a jiní v AXu začínali.

Americká mutace přináší výběr příspěvků z tohoto časopisu. Do sborníku se dostaly i práce začínajících neznámých tvůrců a komiksy, které by přísným výběrem do průřezových a jednorázových antologií neprošly. Výsledkem toho je velká rozkolísanost jednotlivých příspěvků. Třiatřicet publikovaných komiksů od autorů narozených mezi lety 1935 a 1982 zahrnuje debuty i díla uznávaných klasiků v tématické a žánrové šíři přecházející od snových hříček přes osobní autorské výpovědi až po variace na populární žánry. Čtenář tu dostává možnost vidět, jak vypadají nejen vynikající, ale také průměrné či podprůměrné alternativní mangy. To má samozřejmě tu nevýhodu, že se musí pročítat stránkami povídek, které vyznívají do ztracena, nebo naopak zklamou příliš konvenční pointou, případně od začátku nemají moc čím zaujmout. Některé komiksy navíc mají od začátku problém komunikovat se západním divákem, protože jsou příliš závislé na domácím kontextu a jejich pointa zůstává ztracena v překladu.

Americké vydání AX nakonec mnohem víc připomíná formát japonských komiksových magazínů než starší antologie undergroundových mang. Široký záběr jednotlivých povídek je zkompilován tak, aby si v něm různé čtenářské skupiny našly několik příspěvků, které jim budou vyhovovat, ale sborník jako celek asi těžko někoho bezvýhradně uspokojí.

Sbírka obsahuje stručný a trochu bombastický úvod popisující historii vzniku japonského AXu. Na konci knihy jsou rozepsané krátké medailonky všech zastoupených autorů. Chybí zde ovšem roky vydání jednotlivých povídek v původním AXu, což brání spojit si celkovou tvorbu jednotlivých autorů s jejich otištěným komiksem.

Obálka AX Vol. OneJošihiro Tacumi: Love's Bride

Nejpozoruhodnější komiksy ze sborníku nijak překvapivě vytvořili převážně tvůrci, kteří patří k významným osobnostem alternativní mangy. Zde je výběr několika zásadních povídek z antologie:

Jošihiro Tacumi: Love’s Bride

Tacumi je nejstarší autor a také patrně nejvýznamnější tvůrce zastoupený ve sbírce. V šedesátých letech psal a kreslil noirově laděné komiksy, které kriticky portrétovaly japonskou společnost jako komunitu osamělých a nejistých ztroskotanců. V podobném duchu se nese i Love’s Bride pojednávající o muži, který své problémy v milostném vztahu řeší tím, že stále více lne k osamělé opičce zavřené v místní ZOO. Tacumiho komiksy z přelomu šedesátých a sedmdesátých let byly vydávány v Evropě. V roce 2008 publikoval autobiografickou mangu Gekiga hyoryu (Potulný život; A Drifting Life), za kterou dostal Tezukovu cenu.

Imiri Sakabašira: Conch of the Sky

Fantasmagorická Conch of the Sky navazuje na poetiku snově vystavěných nonsensových pásem, kde se jednotlivé výjevy střídají na základě volných asociací. Sakahašira, který svůj první komiks otisknul v magazínu Garo v roce 1982 v tomto ohledu navazuje na klasického tvůrce mangy Jošiharu Cugeho.

Takaši Nemoto: Black Sushi Party Piece

Nemoto také patří k významným osobnostem spojeným s Garo. S karikaturní kresbou připomínající tvorbu expresionistického malíře George Grosze předkládají Nemotovy komiksy provokativní anarchistické situace, které kombinují nesmlouvavou satiru s nejrůznějšími nechutnými a trapnými momenty vztahujícími se k lidské tělesnosti. Styl, který je s Nemotovým jménem spojován od roku 1980, kdy Nemoto poprvé publikoval v Garo, se nazývá heta-uma (špatný dobrý). Black Sushi Party Piece je především osvobodivě dětinskou přehlídkou perverzností, v jejímž centru je teorie, že pokud muž souloží příliš často s jednou partnerkou, pak se jeho penis rozšíří i na její tělo. Ve sborníku Comics Underground Japan vyšel úryvek z jeho mangy Future Sperm Brazil a nakladatelství PictureBox inc. v roce 2008 samostatně vydalo jeho komiks Monster Men Bureiko Lullaby z roku 1990.

Jusaka Hanakuma: Puppy Love

Další příspěvek stylu heta-uma pojednává o manželském páru, kterému se narodí šest štěňat, jež následně postupně při různých příležitostech umírají. Dětským stylem nakreslenou mangu vytvořil Jusaka Hanakuma, známý jako autor série Tokyo Zombie, jež vycházela v magazínu AX a v roce 2005 byla adaptována do podoby hraného filmu.

Šin‘iči Abe: My Old Man, Me

Abe v Garo publikoval od roku 1970 a zastupoval zde linii civilně pojatých, osobně laděných a často pesimistických příběhů o mezilidských vztazích. Dvojice krátkých komiksů uveřejněných ve sborníku patrně spadá do seriálu, o kterém se zmiňuje autorův medailon v závěru antologie. Seriál vycházející v japonském AXu sleduje epizody z autorova současného života.

Kazuiči Hanawa: Six Paths of Wealth

Hanawa Rovněž patří k významným osobnostem undergroundové mangy už od počátku sedmdesátých let, kdy debutoval v Garo. Jeho realistický kresební styl umožňuje přesvědčivě podat extrémní a fantaskní výjevy, které ve svých komiksech prezentuje. Vrcholná povídka celého sborníku Six Paths of Wealth spadá do jeho volné série kombinující život aristokracie japonské historické éry heian s tradiční japonskou mytologií. Do stejné série spadala i povídka Mercy Flesh (Jiniku) otištěná ve sborníku Comics Underground Japan.

Antologie AX Vol. 1 (editor Sean Michael Wilson). Top Shelf 2010. 400 stránek.

Rubriky: anthology, gekiga | Štítky: , , , , , , | Komentáře: 1

Kanály mangy (část 2.)

Od gekiga po Garo

Historie alternativní nebo experimentální mangy začíná v šedesátých letech. Stejně jako všechno ostatní v pravěku japonského komiksu i zde se vše podstatné točí kolem titána jménem Osamu Tezuka. Inspirován americkým komiksem postavil Tezuka po druhé světové válce prakticky z ničeho japonské manga impérium tak jak ho známe dnes. Před jeho příchodem se japonský komiks omezoval na komické čtyř-panelové stripy a ilustrace k vyprávění pouličních bavičů. Tezuka ale viděl komiks především jako rivala literatury a v padesátých letech vybudoval široké spektrum postupů a výrazových prostředků, jež od něj pak odkoukali jeho následovníci. Jako první delší díla jako Šin Takaridžima (Nový ostrov pokladů) a Lost World prokázala, že jeho manga může být ideálním vypravěčem příběhů bez hranic. V následujících letech Tezuka položil základy snad všech budoucích podžánrů, od těch dětských, klučičích, holčičích a později se dostal i k experimentům pro dospělé čtenáře. Právě díky Tezukovi má manga tak široké pole působnosti a zdaleka se neomezuje jen na příběhy o superhrdinech v upnutých trikotech jako ve stejné době se formující americký komiks.

Tezuka je tak zásadní postavou japonské mangy, že jedinou možností jak zachovat v žánru nějaký vývoj bylo zcela ho popřít. V šedesátých letech nastoupila podobně jako v japonském filmu nebo v hudbě generace rozzlobených mužů a žen, kteří se rozhodli už z principu rozmetat status quo na prach. V první polovině šesté dekády se v Ósace utvořila skupina autorů, kteří se rozhodli čelit komerčnímu čtivu určenému převážně pro školní mládež a velmi lukrativní scéně stripových gagů a začali malovat ambiciózní experimentální díla, která chtěla mangu posunout ještě blíže k vysoké literatuře. Jejich odhodlání přeformátovat celý žánr šlo tak daleko, že se zbavili i samotného slova manga při popisu svých tvůrčích výstřelků. Vůdčí postava tohoto hnutí Jošihiro Tatsumi přišel s termínem gekiga – obrázková dramata, jež je i dnes synonymem autorské mangy. O propagaci termínu se později postaral svým gekiga workshopem scénárista Kazuo Koike, autor klasických děl jako Kozure Okami (Lone Wolf and Cub/Osamělý vlk a mládě) a Kuraingu Furiiman (Crying Freeman/Plačící Freeman). (V americkém komiksu se situace opakovala o dekádu později, kdy se autoři nezávislí na mainstreamovém průmyslu zbavovali termínu komiks a svoje díla řadili raději do škatulky grafický román.)

Crying FreemanLone Wolf And Cub

Kvůli nedostatku papíru i nákladům spojeným s tiskem se v padesátých a šedesátých letech manga z velké většiny neprodávala, nýbrž půjčovala. Vydavatelé tiskli jen několik kopií pro síť půjčoven, kde si je fanoušci za malý poplatek přečetli nebo vzali na určený čas domů. Výpůjčkový systém nahrával experimentálním časopisům jako byl třeba Shadow vydávaný ósackou skupinou, jež se zformovala kolem Tatsumiho. V okamžiku, kdy tento systém zkrachoval a nastoupily levné časopisy pro masovou konzumaci, octli se autoři gekiga bez platformy, která by byla schopná pojmout jejich díla vymykající se běžnému průměru. Záchranou byl časopis Garo, který v roce 1964 založil Katsuiči Nagai s pomocí Sanpei Širata. Jeho samurajský epos Nindža bugeičo je považován za předchůdce „vážné mangy“ a v šedesátých letech se stal oblíbeným čtivem mezi vysokoškoláky a intelektuály. Garo přišlo právě včas, undergroundová manga se stejně jako jazz nebo rock staly předvojem studentské revolty, která v Japonsku poprvé propukla už na začátku šedesátých let po podpisu japonsko-americké smlouvy, jež stvrdila americkou vojenskou přítomnost na ostrovech. Autoři časopisu Garo otevírali všechny zapovězené komnaty a ještě dále rozšiřovali výrazové prostředky komiksu. Mimochodem, Tezuka na vývoj v experimentální scéně reagoval velmi nedůtklivě a snažil se mladé autory dohnat vlastními odvážnějšími mangami jako Hi no Tori (série Fénix) nebo Apollo no Uta (Apollův song).

Garo vždy fungovalo na přísně DIY principech. I přes pověst, kterou si získalo v revolučních šedesátých letech se jeho měsíčního nákladu nikdy neprodalo více než osmdesát tisíc kusů (vrchol dosáhlo v letech 1971) a Nagai si nikdy nemohl dovolit své autory honorovat. Publikovat zde se ale stalo otázkou prestiže a svůj debut si zde odbyli snad všichni klíčoví autoři undergroundové scény. (Mezi nimi i většina z těch, jejichž ukázky následují v druhé části tohoto článku.) V devadesátých letech se Nagai dostal do obrovských finančních potíží, které musel řešit tím, že Garo se dostalo pod křídla firmy s počítačovým software a poprvé se zde začaly objevovat i reklamy. Nagai zůstal formálním šéfredaktorem až do své smrti v roce 1996, pak se skupinka nejagilnějších autorů vzbouřila komerčnímu směřování časopisu a založili si v roce 1998 vlastní, jež dostal jméno Ax. Garo na začátku tisíciletí přestalo vycházet.

Ax

Text vyšel původně v časopise Živel 30.

Dokončení příště…

Rubriky: general | Štítky: , , | Napsat komentář

„jiný“ Osamu Tezuka část I.

Jak jsem už napsal v první části – Tezuka byl inovátor, který rozvinul mangu do její dnešní košaté podoby. Jenže v polovině šedesátých let se „otcovi mangy“ zjevila vážná konkurence v podobě nové generace tvůrců mangy, kteří chtěli svoje umění posunout do zatím neprobádaných končin a šestákové sci-fi příběhy o robotech jim nestačili. Mladí tvůrci se v šedesátých letech radikalizovali podobně jako celá japonská společnost a alternativní manga reprezentovaná jmény jako Jošihiro Tatsumim a Jošiharu Tsuge nebo časopisem Garo se stala platformou generačního vzdoru.

Ačkoliv se nová generace autorů bezpochyby vymezovala proti extrémně populárním příběhům s Atomem/Astrem, Tezuka pro ně zůstal hrdinou. Už jmenovaný Tatsumi (také z Ósaky) má pro něj ve svých memoárech A Drifting Life (Gekiga Hyoryu, 2008) jen slova uznání a několikrát zde ukazuje, jak se s vlídným mladíkem v baretu radí nad svými prvotinami. Jenže o několik let později už Tezuka vnímá partu kolem časopisu Garo (začal vycházet v roce 1964) jako svoji velkou konkurenci. Není divu, na konci šedesátých let získala alternativní nebo experimentální manga (tedy to, co Tatsumi nazval slovem gekiga) velkou popularitu a tak v roce 1967 jako svoji odpověď zakládá Tezuka časopis COM (zkratka japonských slov – komiks, společenství a komunikace) určený pro tvůrce experimentů. Nejspíše by se k tomu nikdy neodhodlal nemít v ruce pořádný trumf – svoji vlastní novou sérii

Hino No Tori – Phoenix (12 knih, 1967 – 1988, AJ 2007 – 2008)

V dvanácti grafických románech z různých ér japonské historie i budoucnosti zapisuje Tezuka archetypální příběhy lásky, zrady či ponížení spojené postavou ptáka Fénixe, po jehož krvi zaručující nesmrtelnost lidé touží. Ačkoliv leitmotiv „série“ vymyslel Tezuka už v padesátých letech, první díl – Dawn – realizoval až v roce 1967 v časopise COM a byla to první ukázka jeho nového – dospělejšího stylu. Ti, kteří si z něho utahovali kvůli prostinkým příběhům Atoma museli najednou uznat, že na prahu čtyřicítky přišel Tezuka s něčím opravdu unikátním.

Dvanáct knih Fénixe obsahuje všechny možné žánry – od historického románu, thriller, love story až po sci-fi, jednotící motiv je ale vždy stejný ať už se příběh odehrává kdekoliv – lidské slabosti a touha po nesmrtelnosti – podivně překroucená vůle žít, která se mnohdy proměňuje v chorobné a sebezničující martýrium. Aby ještě zdůraznil propojení jednotlivých příběhů, používá Tezuka stejné postavy, které jsou pro něj zástupci lidských typů – od sebevědomého Rocka až po Sarutu s deformovaným obličejem, který obyčejně dospěje od zlých činů přes potrestání k osvícení.

Za Tezukův majstrštyk je všeobecně považovaný čtvrtý díl Ho-o (Karma), který Tezuka vydal v COMu v letech 1969 – 1970. Odehrává se v 8. století – jednooký a jednoruký bandita Gao (potomek Saruty) napadne v lese řezbáře Akanemara posedlého Fénixem a poraní mu jednu ruku. Sám se později stane řezbářem a osud je pak svede znovu dohromady, když mají na příkaz panovníka vytvořit sochu fénixe. Pokud si chcete přečíst jeden díl z Fénixe, zvolte právě tento – na 370 stranách zde rozehrává Tezuka impozantní drama propletených lidských osudů, které patří do zlatého fondu komiksu i mimo Japonsko.

Časopis COM skončil v roce 1972, Tezuka pak Fénixe maloval pro jiná periodika.
Poslední dokončený díl Sun vyšel v roce 1988 (tedy rok před Tezukovou smrtí). Ještě za svého života se sám autor podílel na několika filmových adaptacích – v roce 1978 byl první díl natočený jako hraný film v režii Kona Ichikawy (s animovanými pasážemi Tezuky). V roce 1980 vznikl film Phoenix 2772, který zpracovává motivy z různých dílů, které jsou ale spojené do jednoho příběhu. Z kílů Karma, Yamato a Space vznikly v letech 1986 – 1987 tři hodinové animáky určené rovnou pro video (první jmenovaný – a nejlepší z nich – natočil Rin Taro, který později stál u vzniku další tezukovské adaptace Metropolis).

Karma/Phoenix Vol. 4

Dawn/Phoenix Vol. 1

Apollova píseň (Apollo’s Song, Aporo no Uta), 1970 / AJ 2007 – 1 kniha, 542 stran.

Ačkoliv tato kniha obvykle nebývá řazena mezi nejslavnější Tezukova díla, přesto ji stojí za to věnovat pozornost. Její hlavní hrdina – mladík Shogo – vyrostl bez lásky a vědci se mu elektrošoky snaží vymazat jeho nenávist k lidské rase. Než přijde finální vyléčení, musí si Shogo ve snech odžít pět drastických osudů, v nichž v různých érách i místech po celém světě zažívá tragické příběhy ztracené lásky. Motiv je podobný Fénixovi a ačkoliv Tezuka chtěl prý tímto příběhem suplovat neexistenci příruček sexuální výchovy v japonských školách, místo vzdělávacího komiksu vytvořil drastické studie toho jaké to je milovat či být milován. Asi to nebude tak úplně spoiler, když napíšu, že každý z pěti příběhů končí špatně – i proto je to pro čtenáře, které Tezuka umí na své hrdiny emočně napojit – hodně drsná četba. (Prvních čtrnáct stránek z anglické edice knihy je k vidění zde: http://nymag.com/daily/entertainment/2007/07/comics_apollo.html#more)

Óda na Kirihita (Ode To Kirihito, Kirihito Sanka, 1970-1971 /AJ – 2008 – 1 kniha, 812 stran)

Tezuka studoval na přání rodičů medicínů a dokončil ji v době, kdy už byl žádaným mangaka. Praxi se ale nikdy nevěnoval – přesto nabyté znalosti využil v několika svých komiksech. Nejslavnější z nich je určitě Black Jack, příběh nájemného chirurga s tajuplnou minulostí, který je zpracovaný ve více než dvou stovkách povídek (sebraných v sedmnácti knihách). Zatímco Black Jack je určený spíše dospívajícím chlapcům, jeho jiný doktorský příběh – Óda na Kirihita – je čistě dospěláckou zábavou. Mladý doktor Kirihito je poslán do odlehlé horské vísky, kde se lidé mění v psy (přesněji lidi s psí hlavou a psími instinkty). Sám se záhadným virem také nakazí a na zbylých osmi stech stranách je jako vyděděnec konfrontován s lidskou společností. Nakolik je ještě člověkem a jaká mu zbyla práva? V podtextu Kirihita je ale také kritika mašinérie lékařského systému postaveného na hierarchii a penězích.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář